Bipolární afektivní porucha První část – depresivní epizoda

U mě to nebylo ze začátku vůbec očividné. Měla jsem normální šťastné dětství. Jediné, co bylo jinak, že když se něco stalo, bylo prostě moc stresu, tak jsem hrozně dlouho brečela. Jako fakt dlouho, že už se mi z toho i špatně dýchalo. Takže kdykoliv úroveň stresu překonala určitou hranici, tak jsem dokázala brečet třeba dvě hodiny a nemohla jsem přestat. Což byl v podstatě jediný indikátor v dětství, že bych mohla mít bipolární afektivní poruchu.

No a jinak jsem žila normálně. Na konci puberty jsem se odstěhovala do Prahy. A postupem času to začalo. Prahu jsem neměla ráda, fakt jsem ji nesnášela. Začínala jsem být čím dál víc unavená. Prostě jsem přes den ležela v posteli a jen jsem spala. Chtělo se mi spát pořád. Neměla jsem motivaci cokoliv dělat. Například kresba a malba, což pro mě byla vždycky největší vášeň, pro mě najednou neznamenaly vůbec nic. A skončilo to tím, že mi v Praze bylo tak špatně, že jsem se chtěla vrátit na Moravu.

Tak jsem ukončila vztah a vrátila se do Olomouce, kde jsem začala život, který mi mnohem víc vyhovoval.

No hlavně bych asi mohla říct, co je to bipolární afektivní porucha, že?

Nejvtipnější je, že já jsem úplně ukázkovej případ. Ale přišla jsem na to až ve 24 letech. Primárně je to geneticky dané, většinou se to začíná projevovat po 20. roku života, kdy člověk vstoupí do více stresového prostředí. Stres je v podstatě spouštěč, který v bipolárních lidech pomyslně rozhoupe jejich vnitřní kyvadlo. To má na jedné straně depresi, tedy bezdůvodné vnitřní truchlení, apatii a úbytek energie, a na té druhé straně mánii – excentrická, iritabilní nálada, přehnané sebevědomí, zrychlené vnímání, přebytek energie. Čím větší stresor, tím větší extrém. Je několik typů této nemoci, v mém případě se jedná o typ 2 – deprese trvají dlouhé měsíce, které jsou následovány kratším obdobím slabší mánie, tedy hypománie. A čím větší stres, tím horší ty epizody jsou. Není to tak, že je člověk smutnej nebo veselej. V mánii má člověk obrovské množství energie, kterou často nedokáže zpracovat, a v depresi je to přesně naopak. Je to, jako by člověk uběhl maraton, ale bez endorfinu. V mánii se úplně vyčerpá a spadne do deprese. No a to se opakuje třeba po půl roce. Někomu i častěji.

Takže jsem se vrátila do Olomouce a začala tu chodit na vysokou školu, malovat, vystavovat, poznávat lidi, prostě všechno, a byla jsem na sebe hrdá. No ale tak ve druháku se to začalo znovu vracet. Jak jsem pořád malovala a vystavovala, tak jsem dostala pocit, že moje existence lidi obtěžuje. A čím víc lidí jsem znala, tím víc jsem začínala mít pocit, že jdu moc vidět. To začala ta druhá depresivní epizoda. A pak se všechno kolem mě najednou změnilo, zšedlo. Začala jsem nosit velké svetry, obarvila jsem si vlasy, abych moc nevyčnívala, a začala jsem hrozně pít. Protože, jak jsem z té deprese byla pořád napnutá, tak trocha alkoholu bylo to jediné, co mě dokázalo trochu uvolnit. A po pár měsících v tomhle stavu jsem už byla prostě vyčerpaná. No a pak už to bylo tak, že jsem došla ze školy, lehla si do postele a spala. Hodně lidí v depresi trpí nespavostí, což je podle mě horší, ale já měla hypersomnii, kdy jsem potřebovala naopak spát pořád. K tomu se přidalo také nechutenství, takže jsem skoro nejedla a začala rychle hubnout. Když jsem začala bydlet sama, hodně se můj stav zhoršil, protože jsem neměla před kým hrát, že jsem normální a v pohodě. Takže nebylo neobvyklé, když jsem zůstala několik dní v posteli – jenom o sklence vody a dlouhé hodiny se přemlouvala, abych se zvedla jí znovu naplnit. V té době byl mým největším úspěchem připravit si čaj. Přestala jsem chodit ven, protože jsem se bála interakce s jinejma lidma, protože mě to jen vyčerpávalo. Hrozně jsem se ztratila v tom, kým jsem byla předtím a za koho mě lidi mají a snažila jsem se tak nějak dostát jejich očekávání. A mému vlastně taky. Bála jsem se i sama před sebou přiznat, jak moc jsem se změnila. Takže jsem se snažila chovat normálně, jako bych neměla žádný problém. A, jak jsem poznala, v barech bývá velké procento lidí, co mají buď psychický problém nebo o sobě při pivu tvrdí, že jsou zdeptaní. O to normálnější jsem si připadala. Když kolem vás všichni tvrdí, jak jsou na tom špatně, tak to váš stav tak nějak normalizuje. Norma je zkrátka většina.

Trvalo to tak dlouho (dohromady kolem 8 měsíců), že jsem si vlastně už ani nepamatovala, jaké to bylo, když se mi netřásly ruce, necítila jsem balvan na hrudi a neměla neustále na krajíčku. Únava byla na denním pořádku a já měla pocit, že se takhle asi cítí všichni, jenom já to nezvládám, protože jsem slabá. V depresi totiž sami sobě říkáte ty nejhorší nadávky a verze. Vzduch, který jsem vdechovala, mi přišel otrávený a probouzení se stalo nesnesitelným. Teď už vím, že to všechno byly bludy, protože se jednalo o moji první depresivní psychózu. Měla jsem utkvělou představu, jako by mi ujel vlak se všemi přáteli, barvami, vůněmi… A já zůstala v chladné šedi a jsem moc vyčerpaná na to, abych jej dohnala. Všechno bylo pryč – můj oblíbený obor na škole, přátelé, seberealizace v malování. Neznamenalo to vůbec nic. Stávalo se mi, že jsem se dívala z postele na dveře a nemohla se odlepit, přestože jsem věděla, že mám nějakou schůzku a přišla třeba i o 4 hodiny později, nebo vůbec.

Měla jsem problém odejít z pokoje, problém zvedat telefony, protože jsem se bála vylézt ze své bubliny, kde existovalo jenom ticho a kde nikdo nerozhoupával to moje kyvadlo. A jednu noc toho bylo zkrátka příliš… Nedokázala jsem tyhle stavy a své okolí snést a pohár zkrátka přetekl. Ztratila jsem kontrolu a pokusila jsem se o sebevraždu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *