Jarda

Možná vám přijde, že spousta věcí ve vašem životě nemá vliv na vaše děti nebo přímo na vás. Můj příběh začíná vlastně už v dětství. Naši rodiče nám dovolili v podstatě všechno. Zároveň nás ale vychovali ve slušné lidi, kteří se nebojí práce. Je pravda, že spousta věcí nás nebavila, a tak byl trochu boj nás donutit házet seno nebo sekat trávu pro králíky, ale nakonec to nějak šlo. Bohužel celou tuhle idylku narušovaly časté hádky rodičů, a to velké intenzity. Nikdy nedošlo k násilí, to rozhodně ne, ale myslím, že tady je zakopaný pes toho, že je pro mě hádka nebo konfliktní situace velmi nepříjemná a rovněž zde pramení moje neschopnost říct na něco negativní názor nebo kritiku, protože očekávám, že bude následovat řev. Roli v mém příběhu hrála také škola, kde jsem jako kluk s brejlema a odstávajícíma ušima nebyl úplně favorit. Raději jsem seděl v knihách anebo později u počítače, kde jsem programoval nebo dělal různé pokusy a grafiky.

Moje parta čtyř kluků byla super, než se dva bratři rozhodli připojit k jiné partě a pod jejím vlivem se připojili i k šikaně (pálení peroxidem, mlácení a podobně). Jednou se rozhodli mě zmlátit při hře ve stohu, a tak jsem zvolil útěk a skok dolů. Zážitek pádu do hloubky je nepopsatelný: čas se zastaví a já zažil asi nejintenzivnější pocit strachu – strach, že umřu. Naštěstí byla dole měkká hlína a já dopadl na nohy. Náraz a náraz hlavy do kolen. Stejně ti kluci přišli, a ještě jsem dostal mlatu.

Na střední škole už to bylo trochu lepší. Ale hlavně jsem objevil svět elektronické hudby, která mi možná zachránila život. O tom ale později. V této době jsem se dostal do party z nedaleké vesnice. A tak jsem konečně někam patřil. Že jsem součástí party hlavně proto, že jsem díky své šikovnosti dokázal vydělat peníze, a tím byl zdrojem pití zdarma pro ostatní, mi došlo vlastně později. Začala tak moje cesta s alkoholem, která trvala 4 roky. Denně ožralej, denně ožralej, jak se zpívá v jedné písničce. Byla to také doba mého prvního vztahu a konce mojí dráhy alkoholika.

Jednoho dne jsem jel z piva na kole a prostě se uprostřed cesty zastavil. „Vole, seš normální? Tohle je přece úlet takhle lejt a nedělat nic jiného.“ A ze dne na den jsem skončil s alkoholem, a to byl i konec mojí party. Objevil jsem však svět elektronické muziky a djingu a taky party focení. Moje přítelkyně tehdejší měla však rodinu, která si mě moc nepovažovala a bylo pro ně vlastně hrozně zábavné dělat si legraci z toho, že nemám peníze. Rodina podnikatele, který na tu dobu asi vydělával velké peníze, ale nebyla to ani žádná raketa. Rovněž smysl pro humor byl skoro na nule. V tomhle vztahu jsem zůstal skoro 6 let, kdy jsem pak poprvé a naposled někoho opustil.

Druhý vztah už shořel na mém podnikání a mojí zapálenosti do práce.

Dobrá rada do života číslo jedna: „Pokud jste aktivní člověk, rozhodně se nesnažte o vztah s člověkem, kterého nebaví nic. Nikdy to nedopadne dobře.“

Téhle první snoubence jsem pomohl s kariérou v Saúdské Arábii. Byl to její sen a náhoda tomu chtěla, že můj dobrý kamarád zrovna tohle řešil. Intenzivní příprava a intenzivní začátek cesty v Praze na letišti. Zamilovaný pár, slzy, loučení.

O půl roku později přiletěla na dovolenou. Oznámila mi, že už mě nepotřebuje, že si chce užívat života, protože má konečně peníze.

Prstýnek si nech.

Pak vztah s holkou, kterou jsem dostal z domácího násilí. Byla vděčná. Nechápala, že jí neprohlížím telefon, nekomentuju oblékání a nehlídám ji. Měla krásnou dcerku. Vidět vyrůstat dítě, to, jak objevuje svět, a hlavně si k vám buduje důvěru, to je neuvěřitelný zážitek. Zažít pocit, kdy vás dítě obejme a řekne: „Mám tě moc ráda.“ je k nezaplacení. Trochu divné bylo, že o mně nesměl vědět bývalý. Vztah, kdy já jsem byl v Olomouci, ona v Brně. Přišly její deprese, nedůvěra, a pak kvůli tomu nastal postupně konec.

Rozchod se dvěma lidmi zároveň.

Z toho jsem se hrabal dlouho.

Poslední vztah byl s o hodně mladší ženou. Byla super, zábavná, přehled v kultuře a vlastně čemkoliv. Po půl roce námluv jsme spolu začali rovnou bydlet. Krásný vztah na začátku se přerodil do momentu, kdy jsem se bál cokoliv říci. Řev, nadávky, neschopnost sebereflexe, nepochopení života ve dvou. Psychické násilí jako z filmu. Ponižování. Po roce jsem kapituloval a zařval já, protože přišlo obvinění ze lži. Rozchod a přátelství, které už není.

Moje cesta životem mi dala spoustu věcí. Ale i traumat. Dodnes při prudším pohybu zaujímám obranou pozici, neumím říkat kritiku a nejde mi ani moc mluvení o důležitých věcech. Bojím se mít tah na bránu, když se mi nějaká žena líbí. Neumím být ten chlap. Neumím se chovat k ženám zle a chápu, že vztah je tandem, ať už je definován jakkoliv. Větu „Ty seš moc hodnej.“ jsem při rozchodech slyšel mnohokrát. Ale prostě odmítám přijmout realitu, že se mám chovat jako někdo, kdo ženu považuje za nižší formu života. I když tak funguje většina vztahů okolo mě.

Pozitivní věc je, že se jen tak něčeho neleknu a když už se v životě dostanu dolů, škrábu se velmi rychle nahoru. Jsem akční a rád podporuji dobré věci. Také jsem díky svojí píli dokázal hodně věcí ve spoustě oborů. Takže i zlé může být k něčemu dobré.

Aktuálně mám za sebou terapii. Ta odhalila spoustu věcí a naučila mě práci se sebou.
Ale i tak mě čeká dlouhá cesta, během které se musím ještě spoustu věcí naučit:

Třeba to, že se nemusím za vše pořád omlouvat.
Že mohu říci kritiku a nebude následovat řev.
Že mě nikdo neponižuje.
Že je tu někdo, kdo mým projektům, i třeba jakkoliv bláznivým, fandí a podporuje mě v tom.

Děkuji ti za to.

Každá věc v životě a každý člověk vás něco naučí. Bohužel ty negativní zkušenosti fungují spíše na podvědomé bázi a dokážou ovlivnit mnohé. Zkusme si prosím neubližovat a nevytvářet traumata lidem, které máme rádi.