Helena J.

Já už to mám nějakou dobu „za sebou“. Říkám to v uvozovkách, protože s tím člověkem mám syna. Takže to pořád budu muset nějak řešit, protože je to otec mého dítěte. Ale spíš mi dlouho trvalo, než jsem se přenesla přes takovou tu bolestivost toho, co mi ten člověk způsobil. Přenést se přes ty rány, přestat si to brát osobně, přestat se hlavně cítit jako oběť… Protože to byl první krok k tomu dostat se zase do nějaké psychické pohody. Vlastně je to něco, co bych ženám chtěla doporučit. Protože dokud jsem se jako oběť cítila, tak jsem měla pocit, že se stále vrtám v těch ranách a nedovolím jim se zacelit. Já si teda nechci hrát na hrdinku. Ne že by se to zahojilo úplně, ono to tam pořád někde je, ale vzala jsem to jako něco, co mě mělo v životě někam posunout, což asi u fyzického násilí jde trochu hůře. Nevím, s tím zkušenost nemám, mám zkušenost jenom s tím psychickým. Což může být důvod, proč některé věci neřeknu, protože už jsem je vytěsnila a vzpomenu si na ně až později (viz konec textu).

Já jsem taková romanticky založená duše. A když jsem poznala tady toho člověka, tak mě ani fyzicky moc nepřitahoval. Znali jsme se asi půl roku, než mezi námi něco začalo. A když se na to dívám zpětně, tak on se choval jako vystřižený z nějakého článku o domácím násilí, což jsem samozřejmě nevěděla, protože jsem si tyhle články nijak nepročítala. Samozřejmě jsem občas něco zahlídla nebo tak, ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem věřila, že mě nikdy nemůže něco takového potkat. Jsem takovej docela hrdej člověk, takže jsem ty ženy, které v tom jsou, naopak odsuzovala. Takovým tím typickým způsobem: „Ježíšmarjá, ta je blbá. Proč od něho prostě neodejde? Proč si to nechá líbit?!“ A přišlo mi to úplně nepochopitelný, nelogický. Takže mě ani nenapadlo se tím nějak víc zabývat. Až zpětně jsem zjistila, že to bylo jak vystřižené z nějakého článku, protože to bylo přesně takové to, jak holka potká prince na bílém koni, který ale v reálném světě nemůže existovat. Takoví muži jsou totiž jen v románech Jane Austenové (smích), takže na to by si člověk měl dát pozor, když na takového muže narazí, protože v realitě to takto fakt nefunguje. Fyzicky to nebyl žádnej bůh, ale byl sympatický, měl charisma. Vypadal, že má pro vše pochopení, byl hroznej gentleman. Hrozně pozorný až přecitlivělý. Kolikrát jsem měla pocit, že mi vidí až do duše. Takové to magické propojení. Až časem jsem pochopila, že to celé byla hra, manipulace. Že ho bavilo se na to připravovat, jak má reagovat, jak má na mě působit na veřejnosti. Tam působil jako velmi společenský člověk. On na veřejnosti působil jako strašně hodnej a pozornej, byla s ním sranda. Opravdu trošku rozdvojená osobnost, a potom to doma bylo diametrálně odlišné. Úplně! Já se tím nechala zblbnout. Je pravda, že on o mě hodně stál, takže se hodně snažil. A já toho půl roku neměla potřebu se nějak zaplítat do něčeho takového, ale potom, nevím, jestli ta manipulace, to naléhání, nějak mě prostě ukecal. No takže jsem se s ním dala dohromady.

Teď mě ještě napadá… Tím, že se jedná o psychické domácí násilí, tak jsem v tom měla hrozný zmatek. Já nevěděla, jestli šlo o domácí násilí, protože jsem neměla žádné fyzické znaky, nebylo to na mně nijak vidět. A tak jsem nevěděla, jak to vlastně nazvat. Napadlo mě, zda existuje nějaké kultivované domácí násilí (smích). Chceš k tomu něco říct?

„No já jen, že spousta žen ani netuší, co je vlastně domácí násilí a myslí si, že spousta věcí je normálních.“

To je přesně ono.

„Což je ten problém, protože to začne mírně, a když už je to hodně velké, tak už je ten člověk tak zmanipulován, že už to nedokáže zvládnout.“

Takže jsem si vymyslela právě termín „kultivované domácí násilí“. Teprve nedávno mi kamarád, paradoxně taky chlap, který mi pomohl ven, poslal článek o gaslightingu. Ten název vznikl údajně podle nějakého historického filmu, který se právě zabývá tématem domácího násilí. Tam, pokud si pamatuju, zabíhají do horších věcí, než byly u mě, ale princip je vlastně podobný. Psali tam o příkladu vařící se žáby. Napřed si tě začnou ošahávat, jsou to úžasňáci, a pak se sem tam zničehonic objeví něco, co člověku se zdravým rozumem nepřijde úplně v pořádku, ale když už na to přijdeš, tak ví, jak si tě stáhnout zpátky. Nebo na čas trošku uberou. No a začnou se objevovat nenápadné věci a člověk si říká: „Byla to určitě moje chyba. Nebo, že to bude dobrý, každej se může občas naštvat.“ A tak se to stupňuje, že ta žába už se vaří a už z toho nejde ven, nebo hrozně těžko. A až tady jsem pochopila, jak to ty ženy mají. A že jsem vlastně byla já úplná kráva se svou hrdostí. Ty ženy z toho vztahu nedokáží odejít, i když by chtěly, když se na nich páchá nějaké zlo. A tak to přesně bylo u mě.

Já to měla tak, že ten člověk je velmi vzdělaný, má několik titulů, působí velmi kultivovaně, na první pohled velmi inteligentně. To, že je velmi inteligentní, bylo ale ve výsledku možná ještě horší. Což se teď omlouvám všem ženám, co měly třeba to domácí násilí fyzické, měly doma třeba alkoholika, který jim nadával do kurev a byl prostě hrubej a sprostej. Ale mně aspoň přijde, že toto by bylo pro mě snadněji rozpoznatelné než ten druh, kterým jsme si prošla já, protože to bylo opravdu těžké. Když je chlap sprostej, mlátí ženu, tak většinou i to okolí, když se ta žena rozhodne to řešit, uzná, že se něco děje a snaží se většinou té ženě pomoci. Kdežto když se to děje ženě, která má vzdělaného a kultivovaného chlapa, který je na vysokém postu, má spoustu peněz, tak ti lidé té ženě moc nevěří. A i ta žena tomu nevěří. Nebo aspoň já jsem měla problém si přiznat, že se něco děje a přiznat to tomu okolí. Právě proto, že jsem měla strach, že mi nikdo neuvěří. Já jsem totiž neměla žádné modřiny, jizvy, nic. On nechlastal, choval se naprosto vzorně. Troufám si říct, a znovu opakuji, že to není nic proti ženám, které si zažily fyzické násilí, ale dokážu si představit, že je to jednodušší ukázat světu než tahle forma.

No takže jsem si žila na obláčku toho prince na bílém koni asi dva měsíce. Nebyla to moc dlouhá doba, než se začaly projevovat příznaky. Udělal něco, co mělo asi víc zdůraznit ten vykřičník tady úplně vzadu na zádech. Úplně první věc byla, že byl hrozně nadšený, že jsme se ještě nepohádali, že nikdy nemusel bouchnout. A mně to samozřejmě dělalo dobře, že já jsem ta pravá, že se mnou nemá absolutně žádnej problém, že se nikdy nemusel naštvat, že jsme se nepohádali. Já to připisovala tomu, že v některých situacích je třeba vznětlivější a ta situace nikdy nenastala a já si představovala, jak budu hrozně tolerantní, když se mu to teda jednou za půl roku stane, protože jsem ta pravá pro něho. Ale je pravda, že mi to přišlo zvláštní. Jako že je divný říct: „Já jsem nemusel bouchnout, nemusel jsem se na tebe zlobit.“ Připadala jsem si chvilku jako malá holčička, jako by mě to stavělo do role jeho dcery než partnerky. No ale nějak jsem to přešla, byla jsem zamilovaná. No a pak to začalo sem tam nějakou zvláštní výčitkou. Začalo se vytrácet to jeho rytířství, ta jeho tolerance. Jako že ze začátku pro něho nebyl problém pro mě přijet třeba autem. Když jsem byla někde pracovně, tak abych nemusela třeba ve 23:00 sama, tak pro mě vždycky jezdil. To začalo dost ubývat. A když jsem si o to výjimečně třeba řekla, tak z toho začal být dost rozladěný, začal mi dávat najevo, že jsem nějaká princezna, že je to nějaký nadstandard. Přitom to bylo opravdu výjimečně a vždycky pracovně. Jinak jsem večer takhle nikam nechodila, protože jsem v podstatě nesměla. To by byl hned problém. A začal se za to nenápadně na mě zlobit. Problém byl ale v tom, že když jsme se v té době kvůli tomu ještě ne úplně pohádali, ale došlo k nějakému lehčímu konfliktu, tak mi naznačoval, že si to jako nezasloužím, že předtím jsem si to zasloužila, ale teď bych se musela zase začít chovat tak, abych si to zase zasloužila. Bez toho, aniž bych se dozvěděla, co teda dělám špatně.

Tak to byly takové první věci. Najednou se ten pan úžasňák změnil. Když jsem třeba přijela z práce po nějakém stresovém dnu a chtěla se mu svěřit, jak už to normálně v partnerství bývá, tak mi řekl, že jsem se přiřítila jak divoká vlna a vychrlila to na něj, že absolutně nerespektuju jeho potřeby, co on měl v práci, co on měl za den a vždycky mě takhle hned uzemnil ze začátku. Já vzala hned zpátečku a začala se omlouvat. No tak jsem poslouchala třeba hodinu jeho, a pak jsem teda dostala možnost třeba na minutu já. No a takhle to pokračovalo a já pak začala mít vlastně pocit, že mě pořád jakoby hlídá. Říkal mi, co mám dělat, jak se mám oblékat, musela jsem mu pravidelně volat, nebo on volal pravidelně mně. Pravidelně v jednu dobu většinou a já musela být nachystaná ten telefon vzít. Když jsem ho náhodou nevzala, tak z toho byl problém a začali jsme se hádat. Ze začátku ty hádky byly takový ne moc ostrý. Já úplně nejsem konfliktní člověk a myslím, že tihle lidi si úplně nevybírají konfliktní typy, protože ty holky by hned šly do nějaké opozice, nebo z toho vztahu hned utekly. Takže jediná možnost, jak tu hádku ukončit, bylo, že jsem se musela hrozně moc omlouvat a uznat svou chybu. Jenže pak se intervaly mezi těmahle hádkama začaly zkracovat. Probíhaly kvůli každé banalitě a začalo se objevovat i ponižování. Věty jako: „To bylo jasné, že nejsi schopná vzít telefon. Ty jsi úplně blbá.“

Pamatuju si na úplně první hádku, kdy mi začal vyhrožovat i fyzickým násilím, ale on se snažil to udržovat na nějaké úrovni. Vždycky řekl, že by mi nejradši namlátil, ale začal třeba mlátit pěstí do stolu nebo do gauče, ale k fyzickému násilí nikdy nedošlo, protože měl strach o to, jak působí na veřejnosti. Kdyby mi najednou opravdu ublížil a bylo by to vidět, tak by se to mohlo provalit a to samozřejmě nikdy nechtěl a byl to, myslím, jedinej důvod, proč to nikdy neudělal.

První věc, co se stala, byla, že jsem provedla něco v kuchyni a on začal řvát a byl naštvaný, protože si myslel, že to jenom zlehčuju, ale já netušila, proč po mně řve kvůli takové banalitě. A protože hned nepřišla omluva, tak se čím dál víc nasíral, vyčítal mi moje vzdělání, že jsem blbá kráva a já začala brečet. On, že nesnáší hysterky, vždycky je nesnášel, a ať okamžitě vypadnu. No já rozklepaná jsem teda sedla do auta a jela do svého bytu, kde jsem se z toho úplně sesypala. Druhý den jsem pak, a vůbec nechápu proč, kam jsem dala svoji hrdost, sedla do auta a jela za ním, i když v té době jsem pořád byla jednou nohou venku z toho vztahu a měla pochopit, že je to špatně. Asi jsem byla fakt zamilovaná. Přijela jsem k němu a on byl pořád naštvanej, vypadal tak. Asi čekal, že kleknu na kolena a odprosím ho, ale na druhou stranu si myslím, že mu nějak došlo, že už to přehnal, a v nevhodný moment, a měl strach, že bych mu utekla. Takže když viděl, že jsem na pochybách, tak udělal něco, co mě přitáhlo zpátky. Přišel za mnou a řekl, že si váží toho, že jsem se vrátila a dala mu ten důkaz, že ho fakt miluju a že jsem si to vyžehlila. Byla jsem v sedmém nebi a říkala si, že to je teda to, co říkal, že občas bouchne, a když se to stane jednou za půl roku, tak to bude v pořádku.

Už jsem se z toho nedokázala dostat ven, přestože se to zhoršovalo a začali si toho všímat i moji přátelé. Já se totiž začala stranit společnosti. Zase jako vystřižené z nějakého článku o domácím násilí. Začal přede mnou pomlouvat moje kamarády a rodinu, hlavně ty nejbližší. Asi měl strach, že se jim třeba začnu svěřovat, takže se mě snažil stranit jejich společnosti. Všude jsem chodila s ním, a když teda někam nechtěl, tak ne, že by mi zakázal někam jít, ale byl hrozně uražený a ublížený, že jdu bez něho a k tomu jsem dostala hromadu informací o tom, jak on má náročnou práci a že je unavený a že bych tedy měla respektovat, když je unavený, že s ním budu doma. Tak jsem jen výjimečně šla někam bez něho a zpětně mi došlo, že on vlastně nikam chodit nechtěl, chtěl mě mít doma, protože tam mohl dělat ty věci, a možná ho i unavovalo ukazovat tu svoji druhou tvář a hlídat se. Protože když jsme spolu byli někde venku, tak musel hrát toho sympaťáka, což asi muselo být unavující (smích). Přestalo se úplně někam chodit a nakonec mě začal obracet i proti mojí rodině. Moje sestra, protože on byl ve městě, kde se to dělo, docela profláklej, zjistila nějaké věci a měla o mě docela obavu. Takže mě v době, kdy jsem byla ještě zamilovaná, tlačila do toho, abych si na něj dala pozor, abych od něj odešla. Kvůli tomu jsme se dostaly do konfliktu, protože jsem nechápala, že on není pan úžasňák a nevím, proč bych ho měla opustit. A on to samozřejmě podporoval a stavěl nás proti sobě, protože měl strach, že bych se dozvěděla nějaké věci. Postupně jsem přestávala komunikovat i s rodinou a přáteli. Já už v té době ani nebyla zamilovaná, ale spíš jsem měla problém si to přiznat. Teď už to chápu, že žena, která zažívá domácí násilí, má problém si to přiznat nebo svému okolí, protože, aspoň pro mě, je to určitá forma selhání. Cítila jsem se hrozně trapně, protože to byl vztah, za který jsem hrozně bojovala a obhajovala ho a teď mám přiznat, hlavně sama sobě, což bylo nejtěžší, že jsem se spletla. Takže jsem ho nadále obhajovala a sama jsem omlouvala tyhle věci, které dělal. Vždycky si rozum (smích) našel racionální zdůvodnění, proč se to děje. A hlavně už jsem byla tak zmanipulovaná, že jsem věřila, že jsem žila před tím, než jsem ho poznala, hrozně špatnej život. A jak na sobě musím makat, což mi říkal taky, že musím zamakat, abych si ho jako zasloužila. Chyba prý byla vždy jen na mé straně. Takže jsem netušila už, kde je pravda, a věřila, že jsem špatnej člověk, který si zaslouží ty urážky.

On mě trápil i tím, že se se mnou třeba 14 dní nebavil. Říkal, že ten vztah se mnou nedá, že jsem tak strašná, že to nezvládne. Ale nikdy to neudělal, vždycky mě udržoval jen v takovém tom stavu, že mě opustí ten úžasnej člověk, který mě vede na té cestě a že to bude hrozná hanba, že teda on se rozešel se mnou. A vždycky tihle lidi, když mají pocit, že tě ztrácí, tak udělají něco, aby si tě přitáhli zpátky. Třeba mě za něco hezky pochválil. Třeba jsem něco udělala v tom vztahu moc hezky a on, že jsem šikovná a mám v tom tak pokračovat. Bylo to tak, jako když někdo chválí malou holčičku, a to by asi partner neměl dělat: chválit ženu jako malou holčičku. Prostě cukr a bič. Postupně jsme se dopracovali k tomu, že já se starala komplet o domácnost a k tomu mu ještě dělala služku, ale úplně ve všem.

Pokračování příště.