Deprese: nemoc, která vás může připravit o všechno.

Všechno začalo tak nějak nenápadně. Po vyléčení z předchozího problému jsem se nějak stabilizovala, našla si normální práci a dokonce chlapa, který mi přišel až neuvěřitelný. Byl hodný, měl mě rád, snažil se mi pomáhat a chápal, co se mnou předchozí život udělal. Seznámen s tím, že bude potřebovat velkou trpělivost, se mnou šel životem. Já ale po nějaké době začala z neznámého důvodu dostávat záchvaty paniky, měla jsem pocity frustrace a zkrátka jsem se cítila k ničemu. Zničehonic jsem se třeba rozplakala. Přítel vždycky přišel, obejmul mě a ptal se, co se děje. Já však na svoje stavy neměla žádnou odpověď. Hrozná byla třeba únava. V podstatě neustále jsem chtěla spát, jak jsem byla vyčerpaná. Moje stavy se postupně zhoršovaly a dostaly se až do fáze, kdy jsem nesnesla dotek někoho cizího, ani od mého přítele. Chápal to, nebo se to spíše snažil pochopit, a byl jen tichou oporou v pozadí. Aby mi dodal optimismus, mluvil o hezké budoucnosti a já mu vyvracela vše s tím, že žádná budoucnost není a že nic z toho, co bylo, už nikdy dobré nebude.

Vlastně ani nevím, kdy přesně jsem se poprvé za to, že jsem neschopná, potrestala. Žiletkou jsem si pořezala tělo v místě, kde to nebylo vidět. Příteli jsem se v podstatě vyhýbala, a tak postupně docházelo k větším a větším trestům, které nebyly vidět. Zároveň jsem však na venek působila jako člověk, který je v pohodě. Chodila jsem hodně pařit, samý úsměv, že ani přátelé a rodina nic nepoznali. Přítelovu starost o mě jsem brala spíše jako útok a vyvrcholilo to tím, že jsem se s ním rozešla. Chtěla jsem si to vyřešit sama a cítila jsem, že to zvládnu. Jenže nezvládla. Deprese měla postupně tak devastující účinek, že jsem nezvládla chodit do práce, tělo měla samou ránu a i přátelé poznali, že něco není v pořádku. Zachránila mě v podstatě náhoda, kdy kamarádka přišla do mého bytu bez zaklepání a našla mě s žiletkou v ruce. Za ruku mě dotáhla na psychiatrii a já uznala, že jsem nemocná a začala se léčit. Antidepresiva spolu s terapií mě znovu dostaly na nohy. Ale ani teď po deseti letech není vše úplně v pořádku. Nicméně při prvních příznacích už vím, co dělat. Přiznám si to.

Čeho lituju? Není dne, abych nelitovala toho, že jsem svého přítele tenkrát pustila k vodě. Po mém vyléčení měl samozřejmě jinou ženu a vrátit se nešlo.

A druhá věc: nejsem schopná ani po tak dlouhé době vztahu na delší dobu. Trauma, které jsem prožila před depresí, a vysoko nastavená laťka chovaní toho kluka, který byl pozorný, hodný, jednal se mnou s úctou a respektem, mi brání jít do vztahu s někým, kdo se tak nechová. Varovný zvonek se rozezní při první chybě, jakou je třeba zvednutý hlas, a já vztah opustím. Tohle všechno vedlo také k pochopení toho, že láska je důležitější než peníze a věta „v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví“ platí na 100%.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *