Lena

Celý život jsem žila v Olomouci s mamkou a na přelomu mých 14/15 let jsme se přestěhovaly do Beskyd. Měly jsme tam chalupu, kam se jezdilo na prázdniny, ale mamka se tam chtěla přestěhovat. Ona vlastně žila pořád v Olomouci, a zatímco rekonstruovala tu chalupu, tak mě nechala žít u svojí kamarádky a její dcery v Beskydech. Jezdila jsem tam za lidmi, které jsem znala z víkendů a podobně. Jeden večer jsme s těmi lidmi jeli do Frýdlantu, abychom se tam se všemi seznámili. Šli jsme na nádraží, protože tam je spousta opuštěných budov, a sedli jsme si tam na schody s partou samých kluků. Já jsem se celý život bavila jen s chlapama – z nějakého důvodu jsem se s nimi cítila lépe. No, a tak jsme popíjeli a tohle všechno a postupně začali všichni mizet, až jsem tam zůstala sama s jedním klukem, který se mi popravdě od začátku líbil. On byl starší – bylo mu 18, byl to fotbalista, který se mi prostě líbil, ale to bylo tak všechno. Ano, pili jsme, ale nemyslím si, že až tak moc, ale ano, byla jsem pod vlivem. No a já mu říkám, že už mi pojede vlak, že už bych měla jít domů a on se zeptal, jestli se nechci ještě projít po tom městě. A mně – i v tom věku pod tím vlivem – došlo, co by asi mohl chtít, tak jsem řekla, že ne. On řekl, že mě doprovodí na nádraží, které bylo asi 15 metrů a půjdu na ten vlak.

Na tom nádraží jsme zjistili, že vlak jede až za 45 minut a on znovu navrhl, jestli se nechceme projít po městě. V tu chvíli mi to přišlo logické, protože co bychom dělali na nádraží, tak jsem mu řekla, že ano. Když jsme vyšli z nádraží, tak jsem si myslela, že půjdeme normálně po chodníku a budeme si ten Frýdlant prostě procházet. A on, že zná zkratky, a když projdeme ten panelák, co je před námi, tak je tam nějaké hřiště a budeme v centru mnohem rychleji. Byla jsem kráva, neuvažovala jsem, a když jsme šli kolem toho paneláku, tak mě týpeček vzal, strhnul mě na zeď té budovy a začal mě líbat. A já si myslela, že je to super: kluk, co je o 4 roky starší, má o mě zájem, se mu líbím, imponovalo mi to. Netrvalo to dlouho, asi minutu, a pak už mi to přišlo moc, protože začal sahat na moje tělo, a to se mi už nelíbilo, protože já jsem v té době byla ještě panna samozřejmě. Tak jsem mu říkala, ať na mě nesahá, že mi to není příjemné a on nepřestával.

Od téhle chvíle mám jen útržky paměti. Nemyslím si, že to bylo alkoholem, ale prostě hlava chtěla, abych to nejhorší zapomněla. Takže si jen pamatuju, jak se líbáme, on mě osahává po celém těle a já ho prosila, ať toho nechá a on mě položil do takové té škarpy, co jsou občas vedle paneláku –

tam mě položil na záda a začal mě vysvlékat. Já jsem začala brečet, říkat mu, že to nechci a snažila jsem se bránit. Pamatuju si, jak jsem ležela na zádech a všechnu svoji sílu jsem dala do toho, abych ho rukama odtlačila. Ale to bylo jako o zeď, s ním to nehnulo ani o milimetr. Vnikl do mě a já jediný, co si pamatuju, že jsem pořád říkala „ne“ a „ne“.

A v jednom momentě, kdy to bylo nejhorší, jsem prostě rezignovala a jen si říkala, ať už je to za mnou. Už jsem neměla ani sílu na obranu, ale stejně jsem věděla, že je ta obrana stejně k hovnu.

A tak jsem jen zaklonila hlavu a modlila se, ať už je to za mnou. V jeden moment tam přišel takovej starej pán. Stál od nás asi metr a půl. Kouká na mě, jak mi tečou slzy, jak říkám „ne“, podíval se na toho kluka a odešel. A já mám pak okno. Vůbec netuším, jak to skončilo. Jediný, co si pamatuju, že jsem pak došla na to nádraží, sedla jsem do vlaku a začala jsem brečet. Jela jsem dvě zastávky, kde jsem bydlela u té kamarádky a došla jsem k ní úplně ubrečená a ona se ptala, co se stalo a já že vlastně asi nic, že o tom nechci mluvit, podívala jsem se dolů a měla jsem celé nohy od krve (měla jsem na sobě v létě kraťasy), jakze mě ze spodku tekla krev. Tak jsem se osprchovala, ale krev mi tekla třeba ještě dva dny potom. Následující den jsem to řekla té svojí kamarádce a ona to řekla nějakým našim kamarádům. Já s tím nesouhlasila, ale tak už to chodí mezi mladýma. Reakce okolí byla rozdělená na dvě poloviny. Jedna byla naštvaná na toho kluka, protože ho tam každej znal, byl oblíbenej a ta druhá říkala, že jsem to prostě chtěla. Že jsem byla opilá, že to znásilnění nebylo, protože jsem byla unesená z toho, že mě chce starší fotbalista, že jsem zhrzená a že chci být jen zajímavá, protože jsem se právě přistěhovala a celé si to vymyslela.

Tak jsem o tom přestala mluvit a dotklo se mě to asi jen v jednom bodě v té době – protože mi i moje psycholožka řekla, že já mám obrovský talent udělat si takovou tu sebeobranu, že si umím vytvořit pevnou zeď na první dobrou, ale samozřejmě to není zdravé. Takže já se všema mluvila, ale třeba dva měsíce jsem nebyla schopná poslouchat hudbu se sexuální tematikou – v té době to bylo v každé druhé skladbě a mně z toho bylo zle. Zhruba po 14 dnech se stala situace, kterou jsem moc nechápala v tom věku 14–15 let, ale já jsem s tím klukem začala chodit. Ten vztah trval asi 3 týdny – pokud se to dá vůbec nazvat vztahem. A mně až později došlo ve starším věku, že jsem tak moc chtěla, aby to nebylo znásilnění, že jsem začala chodit s někým, kdo mě znásilnil, abych to brala, jako že to bylo poprvé s mým dospělým partnerem. Poprvé jsem se s tím svěřila někomu dospělému o tři roky později. Byla to moje teta. A já jsem věřila, že mi třeba potvrdí, že to znásilnění fakt bylo – víš, když ostatní řekli, že to není a nebylo a že chceš jen pozornost. Jsi mladá a říkáš si, že tohle se mi nemůže stát, všem ostatním jo, ale ne mně. No, a tak jsem jí to řekla – prvnímu dospělému člověku. A ona mi na to řekla, že kdybych to nechtěla, že bych se ubránila. Že to znásilnění nebylo, protože bych se prostě ubránila, že chci být prostě zase jen zajímavá.

A to mě rozbilo v tom, že jsem si řekla, že jsem asi fakt lhářka a že jsem asi fakt měla udělat víc.

No a to je to znásilnění, no.

Celé mě to dohnalo až o 10 let později, a to, když jsem si našla dobrou práci, svůj první byt a konečně si jakoby odpočinula. Našla jsem si i partnera, který se mnou byl dva roky a požádal mě dokonce o ruku – můj první snoubenec. No a tehdy se mi začalo dělat zle, když se na mě chlap podíval se zájmem. To poznáš, když na tebe někdo kouká a zajímáš ho, nebo je to prostě kamarád. Já jsem s ním vlastně nemohla pořádně spát, ale spala, protože jsem si řekla, že když s ním spát nebudu, tak mě opustí a při každém tom sexu jsem si připadala jako bych byla znásilňovaná znovu. Hrozně mě to bolelo a třeba ještě hodinu potom jsem se třepala, jak mě celej spodek pálil. Nakonec jsem s ním spát přestala a on si našel novou holčinu, co s ním spala, a těsně před svatbou mě opustil.

Víš, za mě je nejhorší, když tě někdo znásilní a nechá žít. Když tě zmlátí, tak to není tak osobní, nebo když tě zabije, tak to máš prostě za sebou. Ale u toho znásilnění s tím musíš pak žít. Vzalo mi to kus mě a já vlastně nevím, jestli a kdy budu zase v pořádku. Na všem zlém, co mě v životě potkalo, jsem si našla něco pozitivního, ale na tom znásilnění není nic, co by bylo pozitivního. Z toho si prostě člověk neodnese nic.

Příběh druhý:

Bylo mi zhruba 22 let. Hledala jsem si bydlení. V té době jsem ještě chodila do fitka a tak no a byt mi předával jeden strašně krásný chlap: tmavé fousy, namakanej, potetovanej, prostě můj typ. Já z něho byla úplně hotová. Líbila jsem se mu, tak jsme si psali. Ale ještě než jsme se začali stýkat, tak už tam byla taková malá redflag, kterou jsem já úspěšně ignorovala. Když jsem šla ven s kamarády, a to jsme spolu ještě nechodili, tak mu volám, že jsem venku s tím a s tím a on udělal scénu, že mu to vadí atd. a já si řekla, tak sere pes. Začali jsme spolu chodit a byli spolu dva roky. První rok se tam objevilo fyzické týraní. On byl Honza o deset let starší, dělal řidiče a měl slušné peníze. A já jsem v té době měla práce dvě a byla jsem unavená, peníze tak tak, ale postarala jsem se o sebe. Ono to začalo tak nenápadně, takové ty žárlivé scény, ale všechno se to ještě dalo. Pamatuju si jednu brutální scénu, kdy jsem otevřela dveře do bytu a stál v nich pán (no, třeba 70 nebo 75) a říká: „Jé, slečno, musíte se víc oblíct, venku je zima.“ Já měla tuším tričko a rifle. Tak mu říkám: „Děkuju, já si vezmu mikinu.“ a pán odešel. A Honza po mně potom řval dvě hodiny v kuse, co si dovoluju se s někým bavit o počasí, že se můžu zeptat jeho a co si o sobě myslím. A já dodneška nechápu, že jsem v tom ten rok byla, to byly scény na denním pořádku. Vlastně cokoliv jsem udělala, bylo špatně a ze mě (já, která jsem chodila do posilovny, blondýnečka s umělejma řasama, co měla sebevědomí) se po půl roce stávala troska, která si prostě nevěřila a připadala si jako totální hovno bez toho chlapa, a i když jsem sním byla, tak jsem si stejně připadala jako – nevím, jak to jinak vysvětlit… hovno.

Byli jsme spolu rok a rozhodli jsme se, že se sestěhujeme, protože, co je lepšího než se sestěhovat s chlapem, co po tobě každý den řve. Byl to nádherný byt s obrovským balkonem. No a tehdy to začal být opravdu průser. Nutno podotknout, že mě Honza do té doby nikdy nezbil, že bych dostala facku nebo mi dal pěstí, ale za ten rok bylo pár incidentů.

Ten první mě dostal nejvíc. Honza šel na firemní večírek a já jsem byla doma. Dala jsem si špeka, hrála playstation a usnula jsem. Samozřejmě jsem se zamkla a zapomněla vytáhnout klíč. Ráno jsem se probudila do bušení dveří. Vyděsila jsem se, utíkala k těm dveřím, otevřela je a tam stál Honza strašně nasranej a začal po mně řvát, co si o sobě kurva myslím, že jsem ho nepustila do našeho bytu, že musel spát v autě, že se mu každej smál a v tu ránu mě vzal pod krkem. Dotáhl mě až do obýváku, kde mě držel na knihovně. Pak mě pustil a vždycky, když mě pustil, tak jsem dopadla na zem a snažila jsem se vyplazit z obýváku, abych se dostala z bytu, nebo aspoň k telefonu a někoho zavolala. A on vždycky počkal, až se doplazím k tomu místu, kde jsem si myslela, že jsem v bezpečí, a tam mě vždycky vzal za nohy a hodil zpátky do místnosti. Tohle proběhlo asi 12x. Když už to udělal asi podvanácté, tak jsem dopadla na zem a zůstala tam ležet. Říkala jsem si: „Dělej si, co chceš, já už nemůžu.“ No a on, když viděl, že mě zlomil, tak mě tam nechal ležet. To byla jedna z prvních scén a já si v tu chvíli myslela, že jsem si to opravdu zasloužila – že jsem nevytáhla klíče a on měl právo to udělat.

Ale pak byly věci, kdy jsem věděla, že jsem si to už nezasloužila. Třeba jsem seděla v kuchyni a kreslila si. Oba jsme měli rádi umění a já malovala obraz. On šel okolo udělat si pití a zezadu kopl do té mojí židle. Já jsem se narazila a spadla jsem. Když jsem se chtěla posadit zpátky, tak mě skopl znova. To se stalo třeba 3x, než jsem zůstala na zemi a on si řekl, že jsem zlomená a šel dělat svoje věci. To se stalo víckrát, ale to naposledy, to bylo top.

To byl moment v mém životě, kdy se mě někdo poprvé pokusil zabít. To byla situace, kdy jsem si myslela, že jsem si to nezasloužila. Neudělala jsem nic, co by mu ublížilo. A on prostě přišel – nutno podotknout, že to neměl ani po alkoholu, že to bylo prostě v něm – on prostě přišel, začal zase řvát a škrtit mě o tu knihovnu. Já už byla rezignovaná a už se ani nebránila, jen tak tam vlála ve vzduchu škrcená a jen se mu dívala do očí a čekala, až ho to přestane bavit, protože jsem si říkala, že čím méně se budu vzpírat, tím kratší to bude. A on se mi najednou podíval do očí a já mu v těch očích viděla – úplně jsem vnímala ty myšlenky – „Tak já s ní teď jebnu o zem, rozbiju jí hlavu a ona bude mrtvá.“ A on to fakt udělal. Položil mě na tu zem a já tam tak ležela a on mě vzal a chtěl mi hlavu rozmlátit o tu podlahu. A najednou mu přeplo, asi mu došlo, že mě chce zabít, ale došlo mu, že nechce jít sedět a řekl si, že ne, tak mě hodil na gauč, mlátil kolem mého těla třeba půl hodiny a nechal mě být. Jak jsem řekla na začátku: s tátou nemám dobrej vztah, celej život na mě sral, ale na rozdíl od mojí mámy bydlel v Olomouci. Po každém tom útoku jsem mu volala, že mě zachrání, ale vždycky, když to zvedl, tak jsem řekla, že je všechno v pořádku. Takže vždycky, když jsem si zavolala pomoc, tak jsem řekla, že pomoc nepotřebuju a odplazila jsem se za tím Honzou a prosila ho třeba deset minut, ať mě miluje, že je to jediné, co mám, a ať se na mě nezlobí. Což bylo asi nejvíc potupné. No, jak jsem řekla, on byl o deset let starší a nevyrůstal v dobré rodině. Za mě celá jeho rodina byla, no, jednodušší ve všem. Otec mámu mlátil a nevím, jestli odešel nebo umřel, ale jeho máma si pak našla partnera, který ji taky mlátil. Takže ten Honza to viděl v dětství. A já tím, že jsem věděla, že on není zlej, že to je naučený mechanismus – protože miluju psychologii – tak jsem si řekla, že asi v životě nepotkal nikoho, kdo by mu ukázal, že to jde jinak. Tak jsem mu řekla, ať se mnou začne chodit k mojí psycholožce a on, že ne, že je to drahé – a přitom měl jednu práci, kde vydělal 2x tolik než já – tak jsem mu to platila. A i moje psycholožka mi říkala, že je to porušení lékařského tajemství, ale ať vypadnu okamžitě, že mě Honza zabije a že mám vypadnout. Já se snažila, platila mu ty hodiny. Kvůli tomu všemu se ve mně objevila sociální fobie. Já jsem ten poslední půlrok nedokázala vůbec jíst. Pamatuju si, jak přijela maminka z Beskyd a hodinu u mě seděla, abych snědla čtvereček hořké čokolády. Já se prostě nadavovala. Furt jsem jen brečela a plánovala, jak se zabiju, protože jsme bydleli vysoko a byl tam balkon a já jen čekala, kdy najdu tu sílu skočit. A najednou jsem si řekla: „Proč s ním seš? Ty seš s ním, protože ho miluješ a chceš s ním být, mít s ním rodinu, ale když s ním budeš mít rodinu, tak oni budou mít tohle za vzor. A co když vztáhne ruku na ty děti?“ A v ten moment, kdy jsem o tom začala takhle přemýšlet v tomhle měřítku, tak mi došlo, že ne, že na moji rodinu nesmí nikdo sáhnout. No, a tak jsem šla na lékařskou prohlídku a tam jsem byla v takovém stavu, že mi doktor zavolal sanitku a odvezli mě na psychiatrii na to nejtěžší oddělení. Já už jsem se škrábala do krve, nebyla jsem schopná fungovat. No ale já samozřejmě vím, jak to funguje na psychiatrii na tom nejtěžším oddělení: takže jsem je donutila podepsat reverz. Řekli mi, že pokud mě ještě jednou odvezou, tak už nemůžu odejít na reverz. No tak jsem si našla psychiatričku a ona mi řekla, že v Olomouci existuje otevřené oddělení na 6 týdnů a já si řekla, co jiného. Takže jsem se s Honzou rozešla, sbalila se a odešla na psychiatrii na 6 týdnů. No a tam mě spravili. Nejvíc mě fascinuje, že já, která nechce děti, jsem se z tohohle dostala díky dětem.