Olivie D.

Kdysi jsem věřila v klasické mýty o domácím násilí: že jde jenom o fyzické napadení, že kdyby agresoři nebyli pod vlivem alkoholu, byli by to hodný lidi… Je to samozřejmě složitější. Mezi násilí patří i rozbíjení věcí, nucení k sexu, nadávky, manipulace, stalking, finanční násilí etc. Sama jsem toho zažila dost a jsem z toho traumatizovaná až na půdu. Spousta z vás ale zažila mnohem horší věci.

Sice mě to tehdy skoro zničilo, ale díky tomu, co se mi stalo, jsem se hodně změnila. Přestala jsem se bavit s lidmi, kteří mě nerespektují a už mi tak nezáleží na tom, co si o mně myslí ostatní. Je to příšerný klišé, ale myslím, že jsem za svoje štěstí konečně převzala odpovědnost. Předtím jsem věřila, že jsem zodpovědná za všechno špatné, co se kolem mě dělo. Teď vím, že jsem za to zodpovědná jenom částečně.

Pocit, že za všechno můžu já, začal už někdy v dětství. Začala jsem být potenciální oběť už někdy v dětství. Pamatuju si, že mně někdy ve 12 letech rodiče vynadali za to, co jsem údajně rozbila. Přesto, že jsem to nebyla já, cítila jsem se hrozně provinile a přemýšlela jsem, jestli mi třeba nevynechává paměť.

Bála jsem se konfliktů a pořád se omlouvala a ustupovala. Nedokázala jsem hájit svoje zájmy, měla jsem obrovský pocity viny. Snadno jsem se nechala o čemkoliv přesvědčit a lidem jsem věřila jejich dobré úmysly. Nedokázala jsem si představit, že by mohli lhát, nebo že se ke mně chovají nespravedlivě. Bylo to ode mě pohodlný uvažování, spoléhala jsem se na ostatní a nechala je za sebe rozhodovat. V přítomnost jiných lidí jsem nemohla přestat přemýšlet o tom, jak jim co nejlépe vyhovět, nebo je alespoň nenaštvat. Ze všeho nejvíc jsem se bála konfliktů, chtěla jsem, aby byli všichni spokojení. Možná proto jsem ve vážném vztahu nikdy nedostala kopačky, protože jsem partnerovi obvykle ve všem vyhověla.

Můj manžel byl ale pořád se mnou nespokojený. Přesto, když jsem se s ním rozešla, tak chtěl, abych se vrátila –⁠ navzdory nevěře. Nechápu ho, myslím, že mě v té době už nemiloval. Možná si myslel, že rozvod je životní selhání.

Můj sedmiletý vztah s manželem vypadal ze začátku docela dobře. Poté, co se narodila dcera, mě manžel bral jako podřízenou, jako míň kvalitního člověka, než je on. Nedokázala jsem se vedla manžela prosadit: chtěl řídit všechno. V domácnosti jsem nerozhodovala o ničem podstatném ani nepodstatném: jak budeme vychovávat dceru nebo v jaké barvě si pořídíme nábytek.

Doma bylo čím dál tím větší dusno. Když dcera už spala, utíkala jsem občas navečer z bytu za kamarády. Když jsem se ale vrátila, bylo to většinou ještě horší.

K dceři se ale choval docela hezky, i když na ni byl někdy moc přísný a dával jí občas na zadek. Hlavně mi ale vadilo to, že o mně před ní špatně mluvil.

Když jsem ji vodila ze školky, bála se, až přijde tatínek z práce. Měla radost, když tam nebyl, protože nechtěla, aby maminku „komandoval“.

Manžel měl sám přísného otce a hodnou poddajnou matku. V rodině spolu s otcem matku kritizovali, že neumí vařit a uklízet. Moje tchyně byla ale ve všech ohledech hrozně hodná a nesobecká. Jeho máma se často obětovala pro ostatní, o všechny se starala, pro sebe dělala jenom to, že každý den chodila do kostela, za což se jí část rodiny vysmívala. Skákala kolem ostatních, i když byla týden po operaci.

Podle manžela nemoc nikoho neomlouvá, protože on do zaměstnání chodil i s chřipkou. Pár let jsem byla dost nemocná s boreliózou II. a III. stupně. Musela jsem kvůli tomu odejít ze zaměstnání. Někdy mi bylo tak blbě, že jsem se nedokázala ani pořádně starat o domácnost, byla jsem ráda, že se zvládám starat aspoň pořádně o dceru. Muž mi nemoc nejdřív nevěřil, že prý jsem jenom líná a neschopná. Když jsem mu pak přinesla lékařské zprávy z Bulovky, tak se mi omluvil. Za nějakou dobu si ale zase začal stěžovat na to, že jsou moje léky příliš drahé. Paradoxně jednou řekl, že je rád, když je mi blbě, protože pak nikam nechodím a má mě víc pod kontrolou.

O víkendech to bylo nejhorší, protože mě mohl kritizoval od rána do večera. Fakt to bylo každých 10 minut něco. Říkal mi sice, že mě miluje a že jsem hezká, ale jinak se mu nelíbilo skoro nic. Vyvolával scény kvůli absurdním věcem. Rozčílil se třeba kvůli tomu, že jsem přinesla vlažnou pizzu, protože mě napadlo jít ještě zaběhnout na 3 minuty do elektra a koupit náhradu za prasklou žárovku na záchodě nebo když jsem rozlila polívku v kuchyni, poškrábala omylem podlahu nebo nevybrala v obchodě ten nejlevnější druh plechovek fazolí.

Když mi dělal scény, tak jsem se občas rozbrečela, což ho alespoň trochu obměkčilo. Anebo když jsem plnila manželské povinnosti, tak potom na chvíli nebylo dusno. Jenže člověku se to toho moc nechce poté, co vám někdo půl hodiny nadával za to, že špatně myjete nádobí. Byl to začarovaný kruh.

Myslím, že od začátku doufal, že změní moje chování, hodnoty, smysl pro humor, hudební vkus a jediná věc, co by neměnil, je můj vzhled. Taky moji rodinu a kamarády považoval za méněcenný a chtěl, abych se s nimi přestala bavit. Chtěl, abych přestala používat make-up, čistila si jinak zuby (nečistím si je dostatečně dlouho), abych se místo večera sprchovala ráno a nenapouštěla si vanu, protože je to drahé (a na záchodě se čůrání nesplachuje taky kvůli šetření). Vadilo mu, že se „nechovám jako dáma“, když si sypu tic-tacy přímo do pusy, že jsem koupila kiwi namísto těch nejlevnějších jablek nebo nepřinesla z nákupu účtenku, i když jsme peněz měli dost: manžel pracoval jako dobře placený manager.

V té době mi to, jak se choval, asi přišlo normální a vysvětlovala jsem si to tím, že jsem prostě nemožná a nikdo jiný by se mnou nevydržel –⁠ jak ostatně sám říkal.

Taky mi vykládal, že bych ho měla poslouchat, protože jsem proti němu nesvéprávná, že se cítí, jako by měl dvě děti. Když jsem dopsala diplomku o resocializaci vězňů, tak jsem mu o tom vyprávěla a on mi na to odpověděl, že je to celé blbost a on, že to ví celé líp, jak se to dělá, a to mě fakt dost mrzelo.

Dělala jsem sociálního pracovníka s bezdomovci. Prý ať radši nepracuju, protože moje práce nestojí za nic a bezdomovci jsou špinaví, ještě ho něčím nakazím.

Poslední rok jsem sebou vylekaně trhla, když se třeba nečekaně přiblížil, měla jsem záchvaty paniky kvůli blbostem… Můj život s ním probíhal tak, že pokaždý, když na mě zařval, šla jsem si vzít prášek. Vznikla mi tak závislost na prášcích na uklidnění, který jsem se zbavovala hodně dlouho.

Chtěla jsem to s ním ještě zkusit a situaci řešit. Půl roku před definitivním koncem jsem zašla za jeho rodiči, jestli by s ním nepromluvili. Myslela jsem, že je třeba vyhořelý z práce a že by mu pomohlo vzít si dlouhou dovolenou, peněz měl na to dost a pracoval několik let nonstop. Jeho otec ho nikdy moc nerozmazloval. Den poté, co manžel dokončil vysokou školu, ho poslal na úřad práce, aby neparazitoval. Myslela jsem, že by mu mohlo pomoct, kdyby ho otec pochválil. Nevím, jestli by to bylo k něčemu dobré, protože do toho nijak nezasáhli, což asi chápu. Začala jsem tedy doma prosazovat manželskou poradnu, on tam ale jít nechtěl. Nakonec jsem to vzdala a manželovi řekla, že už s ním nechci mít nikdy milostný vztah, protože je se mnou v neustálém konfliktu, ale že by bylo fajn, kdybychom se vůči sobě chovali přátelsky kvůli dceři. Pohádali jsme se a já jsem utekla přes noc ke kamarádům s tím, že se vrátím ráno pro dceru. Manžel tentýž večer vyměnil zámky od naší společné domácnosti a já se tak ocitla na ulici. Byla jsem v šoku, já bych mu něco takovýho nikdy neudělala. Ani kdyby měl tři milenky a byl závislej na automatech.

Po tom, co mě vyhodil, ještě několikrát chtěl, ať se k němu vrátím jako jeho partnerka, dokonce začal domlouvat manželskou terapii, kterou předtím odmítal. Omluvil se mi za to, že mě nerespektoval a že se ke mně choval jako ke svému majetku, takhle to fakt napsal. Já jsem ve vztahu pokračovat nechtěla. Trvala jsem na tom, že bychom mohli být kamarádi a starat se spolu o dceru, s tím ale nesouhlasil. Drama pak několik týdnů pokračovalo. Zavalil mě zprávami, kde mě prosil, ať s ním zůstanu, sliboval, že se změní, ale to celý střídal s nadávkami nebo výhrůžkami, že když se k němu nevrátím, tak už dceru nikdy neuvidím. Hodně jezdil za mým otcem se s ním radit, co se mnou udělá. Pomlouval mě jak u mé rodiny, tak u kamarádů. Říkal, že mě vyhodil na ulici, protože se mě bojí. Byla jsem z toho naprosto zdrcená, nic horšího jsem doposud nezažila, uvažovala jsem o sebevraždě, stýskalo se mi po dceři a prášky na uklidnění jsem do sebe sypala jako lentilky.

Byla jsem v šoku, že najednou nemám žádný domov. U rodičů mě pomluvil, takže byli na jeho straně a chtěli, abych se k němu vrátila. Byla jsem bezradná, zoufalá a vyčerpaná, takže jsem udělala tu nejhorší možnou věc a pověsila se na prvního chlapa, na kterého jsem narazila. Neměla jsem kde bydlet, tak jsem se nastěhovala ke kamarádovi, kterého jsem znala 10 let. Měla jsem tam zůstat 14 dní, ale během několika týdnů jsme se dali bohužel dohromady.

S Tomášem jsem strávila rok a už je to dva roky, co jsem od něj odešla, ale následky tohoto vztahu pociťuju ještě teď, mám asi nějaký znaky posttraumatické stresové poruchy, jako jsou noční můry, citlivost na hlasité zvuky a nečekané pohyby. Nedávno jsem jela v autě a naproti letěla moucha a rozplácla se o sklo. Hrozně jsem se lekla, a pak se rozesmála, protože věci, kterých se lekám, jsou úplně absurdní. Taky si bohužel na něj několikrát vzpomenu. Nemůžu se dívat na jeho oblíbenýho herce v televizi. Děsí mě jeho oblíbená hudba. Přestala jsem jíst kokos a borůvky, protože to bylo jeho oblíbený jídlo. A tohle se děje nepřetržitě, i když mám zrovna dobrý období. Je to komický.

Na začátku vztahu byl Tomáš spřízněná duše, zahrnoval mě láskou, pomáhal mi, povídal si se mnou. Bylo to něco tak diametrálně odlišnýho od mého manželství, že mě to úplně posadilo na zadek. Možná kdybych nebyla tak citově vyprahlá z minulýho vztahu, tak bych na tohle divadlo nenaletěla. Vypadalo to, že mi chce splnit každé přání. Udělal pár velkorysých gest, která mi pak připomínal v pozdějších fázích vztahu.

Říkal mi, že mě miluje tak dvacetkrát denně a po měsíci vztahu mě požádal o ruku. Ale už tehdy začal dělat dost podezřelé věci, ale já jsem je nechtěla vidět. Měl životní pojistku, přepsal ji na mě namísto jeho matky. To už mě začal trochu děsit. Vyprávěl, že mu rodiče dluží, protože on na tomhle světě být nechtěl, takže se o něj musí postarat. Finančně je vysával. Vydíral je, že když mu nedají to, co chce, že se nimi přestane bavit, že budou pro něj „mrtví“. Říkal mi o nich hnusné věci, které jsem mu tehdy věřila a litovala ho. Mně slíbil, že mi pomůže založit e-shop, podporovat mě v umění.

Když mi zemřel otec a zdědila jsem nějaké peníze, zaplatila jsem jeho dluhy v bance, ve které pracoval, a u rodičů: dohromady to bylo asi 400 000. Myslela jsem tehdy, že je to moje životní láska. Peníze už jsem nikdy neviděla.

Po třech měsících vztahu bylo jeho chování naprosto nepředvídatelné. Měl hrozně extrémní změny chování. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá, že je to jenom nedorozumění. Nevěřila jsem vlastní paměti, myslela jsem, že jsem se zbláznila. Pořád jsem čekala, kdy to zase začne být jako na začátku.

Myslím, že jsem mu uvěřila kvůli tomu, že jsem byla totálně citově vyprahlá z manželství. Bez toho bych v takové situaci neuvízla. Vztek, že jsem to nechala k tomu dojít, už mě přešel. Jeho strategie byla taky záludná v tom, že se hrozný chování vyvíjelo postupně a občas se na malý moment vrátil k tomu, jaký byl na začátku vztahu, abych měla pořád naději.

Přechod ze zamilovanýho začátku k teroru byl postupný. Celkem nepříjemně si ze mě začal dělat srandu, a když jsem se ohradila, řekl mi, že jsem přecitlivělá nebo hysterická. Tak jsem si řekla, že má asi pravdu.

Tvrdil mi, že se stalo něco, co se nestalo a vice versa. Říkal mi, jak mu o mně vyprávějí moji kamarádi strašné věci a dávají mu doporučení, ať se se mnou rozejde, ale on mě tak strašně miluje, že to neudělá. Mám prý štěstí, že ho mám, protože nikdo jiný by se mnou nevydržel.

I když jsem byla pořád zavřená doma, podezříval mě z nevěry. Já jsem ho v té době opravdu měla ráda, byli jsme spolu nonstop zavřený v bytě a nevěrná jsem mu nebyla. Pořád mě vyslýchal, obviňoval, začalo to vypadat jako paranoia. Snažila jsem se ho uklidňovat, pomoct mu, ale marně. Trvalo to několik měsíců v kuse. Na chvíli to přestalo a pak se to najednou vrátilo v plné síle. To obviňování bylo absurdní a začalo to na mě působit jako psychóza. Někdy jsem byla tak vystrašená, že jsem se zamkla v pokoji nebo v koupelně. On na mě za dveřmi řval, vyhrožoval mi, že něco udělá, když ty dveře neotevřu.

Hrozně moc peněz utrácel za sledovací techniku, hudební nástroje, dovolené a drogy. Při rozchodu všechno svoje špatné chování svaloval na ně a že prý, když bude čistý, tak se jeho chování se změní. On byl ale příšerný i střízlivý. Teď musím zmínit jeden velký mýtus ohledně domácího násilí: že když se to děje pod vlivem nějaké návykové látky, tak se to svádí na tu látku. Podle psychologů to ale tak není.

Jeho stalking začal po pár měsících vztahu a pokračoval ještě rok po něm. Nejdřív začal na facebooku sledoval všechny moje interakce pod falešným ID a doptával se mě pak na nejmenší detaily: „Kdo je ten člověk, co ti dal like? Odkud ho znáš? Ty mi lžeš. Nech mě si to přečíst. Dej mi mobil.“

Nic jsem za jeho zády nedělala, ale on několik měsíců monitoroval veškerou moji komunikaci, a to i několik let starou. Nainstaloval mi do mobilu sledovací program (byl velmi technicky zdatný, kromě managera to byl také programátor).

Kontroloval polohu a historii prohlížeče google. V čínských pololegálních e-shopech nakupoval různá čínská špionážní zařízení: kamery, mikrofony. Sledoval mě určitě i poté, co jsme se rozešli.

Přečetl skoro všechnu moji komunikaci na facebooku za poslední rok, četl to několik týdnů v kuse. Když v poště našel něco, co se mu nelíbilo, vyslýchal mě. Když jsem ho prosila, ať už mi nechá nějaký soukromí, tak nepřestal, odkazoval se na to, že když už jsem mu to jednou dovolila, tak to prostě platí a nemůžu to odvolat.

Pamatuji si, že vždycky při záchvatu vzteku mu zrudnul celý obličej a měl vytřeštěné oči.

Chtěl, abych se mu přiznala k něčemu, co jsem neudělala. Vyslýchal mě tak deset hodin v kuse třikrát týdně. Nechodil v tý době kvůli tomu do práce. Říkal, že když se mu přiznám, tak mě nechá být a že mě bude pořád milovat, i přesto, že jsem „patologická lhářka a kurva.“

Úplně největší mindfuck byl, když ze mě po obzvlášť intenzivním výslechu dostal falešné přiznání, myslela jsem si, že mě pak na chvíli nechá být. Musela jsem mít úplně vymytý mozek, chvílemi jsem tomu, co mi říkal, začínala věřit.

Když jsem se ráno vzbudila, první, co jsem viděla, bylo, jak nade mnou sedí a v ruce drží můj mobil. Když ho tam něco hodně naštvalo, tak ho rozbil. Občas mě nutil sedět uprostřed obýváku a nehýbat se, zatímco kontroloval, jestli jsem někam nedávala odposlouchávací zařízení, protože mě obviňoval přesně z toho, co dělal sám.

Říkal mi, že to já jsem špatná, protože ho chci odpíráním sexu manipululovat. Nechtěla jsem s ním spát hlavně proto, když na mě před chvílí řval. Několikrát jsem takto měla sex. Když skončil, rozbrečela jsem se. Ale brutálním znásilněním by se to asi nazvat nedalo. Bylo to něco tak dvacetkrát horšího než s manželem.

Násilí se každým měsícem stupňovalo, nechápu, proč jsem nedokázala odejít dřív. Možná, že kdyby mě zmlátil, bylo by to pro mě lepší. Odešla bych dřív.

Bylo tam hrozně moc rozbitých věcí. Nejdřív je rozbil, pak mě za to obvinil. Mohlo to stát statisíce. Občas vedle mě bouchl pěstí do stěny. Podle toho, co čtu o domácím násilí, by mě brzo začal mlátit normálně.

Vzhledem k tomu, že jsem byla vyčerpaná z rozchodu s manželem a odloučením od dítěte, hodně jsem se na něj emočně vázala, hrozně jsem si přála jeho podporu, nikoho jiného jsem v té době neměla

Jednou mi řekl, že když nepřestanu brečet, vyhodí mě z bytu. Zamkla jsem se v pokoji a zavolala policii. Když přijeli, jeho záchvat vzteku zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky. Pak se policii snažil přesvědčit, že jsem si to všechno vymyslela, protože jsem duševně nemocná. Před kamarády taky úplně otočil, a ještě se stavěl do role oběti. Během toho popřel, že by se ke mně choval nějak špatně, a dělal, jakoby se nic nestalo.

Policii jsem takhle musela volat několikrát. A záchranku, aby ho odvezli. Nakonec ho opravdu odvezli a strávil v Bohnicích asi měsíc. Psal mi, že měl ve zprávě, že je manipulativní.

Možná kdybych zůstala déle, tak by k fyzickému násilí došlo. Ke konci na mě jednou mířil pistolí, ale to byla jen vzduchovka. Řekl, že když se s ním rozejdu, tak mě zničí.

Když už jsem byla pryč, psal mi, že nade mnou morálně vyhrál. Nechápu to. Když se mi od něj podařilo utéct, vyhrožoval mi, že se zabije a že to bude moje vina. Jsem sobecká, když se k němu nechci vrátit, zničila jsem mu život.

Schovávala jsem si všechny jeho sms, protože mi často vyhrožoval, že zabije sebe, když se nevrátím, a jednou mi naznačil, že zabije mě.

Když říkám, že nejhorší z toho bylo psychické násilí, mám pocit, že mi nikdo nebude věřit, budu působit hystericky, že to budou lidé zlehčovat. Připadám si trapně, i že s Vámi dělám tento rozhovor, ale potřebuju říct nahlas, co se mi stalo. Třeba na to pak konečně dokážu zapomenout. Sama jsem tomu měla problém uvěřit. Nebyla jsem dokonalá oběť, udělala jsem spoustu chyb a beru za to zodpovědnost. Ale to, co se dělo, jsem si opravdu nezasloužila. Ale jak jsem psala na začátku, pomohlo mi to svým způsobem dospět.

Tomáš už mě tolik netrápí, kromě těch absurdních flashbacků. Je mi naprosto jasný, co se stalo. Chodila jsem kvůli němu do neziskovky Profem, kde podporují oběti domácího násilí, a pomohli mi tam pochopit, co se stalo.

Každý den ale přemýšlím o manželovi, o tom, jestli mi chce ublížit nebo ne. Pamatuju si úplně směšný věci, třeba jak jsme se dívali na Game of Thrones a on strašně držel palce sociopatické Cersei, co s klidem odpálila všechny svoje nepřátele. Když jsme se dívali na televizi, tak fandil zlým postavám.

Hlavně ale už chci mít za sebou rozvod a dceru ve svojí nebo aspoň ve střídavý péči. A chtěla bych, aby se mi manžel omluvil za věci, co řekl, jako: „Nejsi dobrá k ničemu jinýmu, jenom, že dobře vypadáš…“ „Co je důležitější: udělat si vysokou školu, nebo být se mnou?“ „Nikdy nebudeš samostatná, potřebuješ mě, tak mě poslouchej.“

Pokud jsem opravdu byla tak hrozná, proč se se mnou nerozešel? Když někoho štve jeho partner natolik, že ho chce úplně změnit, je lepší se rozejít, než se na něm dopouštět psychickýho násilí.

Ještě se musím přiznat k tomu, co jsem udělala špatně já, kromě toho, že jsem se nebránila a neodešla jsem. Dva roky před tím, než jsem se s manželem rozešla, jsem mu byla nevěrná. Byl to hlavně platonický vztah, který trval rok, a bylo mi kvůli tomu v tý době hrozně dobře. Ale manželovi jsem lhala, a to je hnus. Lhaní je druh psychickýho násilí, takže to nevnímám tak, že byl na vině jenom on. Je mi strašně líto, že jsem byla v tomhle srab. S pokorou doufám, že už něco takovýho nikdy neudělám a budu se držet dál od toxických vztahů.

S mým současným přítelem jsem rok a něco, a je to ve všech ohledech super. Nedělá dusno. Ptá se mě na můj názor a nechce mě změnit. Jsem za to hrozně vděčná a vážím si toho. Mám radost z úplných maličkostí: třeba když něco rozbiju, tak na mě nekřičí nebo když je náhodou trochu protivnej, omluví se mi a nesvaluje za to na mě vinu. To je další výhoda toho, když prožijete něco příšernýho. Vážíte si pak víc normálního života.