Příběhy

Helena J. II

První díl příběhu najdete zde: Helena J.

Po roce jsme spolu začali bydlet a tam to právě začalo gradovat. Dokud se mnou nebydlel, tak to bylo tak nějak nahoru dolů, ale jak jsme spolu začali bydlet, tak to už byl úplnej průser. Já pak ještě otěhotněla, a to už jsem pak dělala všechno za něho. Vlastně ještě v době, kdy jsme spolu nebydleli, tak jsem měla třeba práci na deset a předtím jsem mu jela ještě uklidit byt, aby měl radost. A když jsem to neudělala, tak byl naštvanej, protože on má tu strašně důležitou práci, je hodně vytíženej člověk a vlastně na úplně jiné úrovni. Takže já už pak dělala spíše takovou posluhovačku. Časem jsem se začala budit ve stresu, jestli má všechno v pořádku a jestli já mám všechno v pořádku, abych teda byla na jeho úrovni. Protože na cokoliv jsem zapomněla, tak to byl vždycky hroznej průser. Řev, nadávky, ponižování a vyhrožování, že se se mnou rozejde, což je trochu paradox.

Když jsem otěhotněla, tak jsem z toho vlastně byla jednou nohou venku. Já už byla tak unavená a psychicky na dně, že jsem si řekla, že to asi nechci takhle celej život. Jenže jsem otěhotněla náhodou, nijak jsme se nesnažili o dítě. Když jsem to zjistila, tak jsem paradoxně nevolala jako prvnímu jemu, ale mému dlouholetému kamarádovi, staršímu rodinnému příteli. No a když jsem mu zavolala a vyklopila všechno, co se mi děje, tak mi řekl, ať okamžitě odejdu, že to v pohodě zvládnu i sama s tím dítětem, že je to zlej člověk. A to bylo poprvé, co mi to někdo řekl takto na rovinu. Šla jsem se projít na hřbitov, protože tam mám babičku, a řekla si, že mu zavolám a podle toho, jaká bude jeho reakce, se rozhodnu. Rozbrečel se dojetím a byl hrozně nadšený, čímž bohužel udělal to, že mě zase přitáhl zpátky, když jsem byla na půli cesty ven. No a pak už bylo špatně všechno. Já měla náročné, a později i rizikové, těhotenství a on chtěl, ať pracuju co nejdéle to půjde, protože on mě přece nebude vydržovat. V té době už tam nebyly žádné službičky že by mi pomohl nějak, to džentlmenství nebo finančně, i když byl platově úplně někde jinde než já. Žádná pomoc ani podpora. Kolem 4. měsíce se mi udělalo zle. Odvezla mě sanitka, byla jsem celou noc na kapačkách a ráno mě pustili s doporučením k mému gynekologovi.

Doktorka mi řekla, ať si aspoň na týden vezmu neschopenku. Pamatuju si, jak jsem seděla v té ordinaci a úplně se klepala, protože jsem věděla přesně jeho reakci a měla jsem strach si tu neschopenku vzít. Doktorka se na mě dívala jak na krávu, proč nechci neschopenku. A já si ji nakonec vzala, protože jde o dítě. Když jsem mu to volala, tak mě seřval, jak jsem si mohla dovolit tu neschopenku vzít, že jsem to rozhodla sama a neporadila se s ním a jak bude na konci měsíce vypadat moje výplata. Vůbec mi nepomáhal ani v těhotenství. Musela jsem nosit těžké věci, lítat kolem něj, žehlit košile, vařit mu večeře, protože on tím těhotenstvím nabyl pocitu, že mě má jistou. Takže už to bylo každej den peklo, nebyl žádný cukr, už jen bič. Třeba jel autem a když jsem mu řekla, že ho špatně slyším, ať mluví víc nahlas, tak mě seřval, jak si to můžu dovolit tohle chtít, že jede z práce a může mluvit, jak chce. No a tak to šlo až do porodu.

Porodila jsem o víc jak měsíc dřív nedonošené dítě. Nechali si ho v nemocnici v inkubátoru a já byla doma. Musela jsem každý den vozit odstříknuté mléko. Sama. Nikdy mě tam nedovezl. První tři dny mi dával můj táta na taxíka, protože už se na to nemohl dívat. To už rodina a přátelé začali hodně tlačit, že tohle už fakt ne. Partnerovi jsem neřekla, že jezdím taxíkem, protože by mě seřval, proč platím taxík, když můžu jet sama autem. V šestinedělí jsem musela zase zpátky do porodnice k synovi, když už mohl z inkubátoru a jela jsem s kufrem přes celé město tramvají. Sama. Tátovi jsem to ani neřekla, protože to by pro něj byla konečná. Ještě jsem pár dní po porodu krvácela, ale musela jsem jet sama přes celé město. No já doufala, že ho ten porod nějak obměkčí. Vůbec. O syna se vůbec nestaral, nikdy ho nepřebalil, nic. Když jsem odešla, tak mu byl necelý rok. Do té doby ho vůbec nezajímal. No a navíc požadoval i s tím miminkem ten servis, který měl do té doby.

Ke konci jsem už ani nehlídala, jestli je všechno v pořádku. Protože i když bylo vše na sto procent, tak on si něco vymyslel.

Na závěr chci říct, že mi pomohlo to dítě. Protože dokud šlo jen o mě, tak jsem to nějak zvládala. Ale ta zodpovědnost za toho malého tvorečka. Já už na tom byla fyzicky a psychicky tak špatně, že jsem se přestala zvládat o něj starat. Slyšela jsem třeba, jak v noci pláče, věděla jsem, že musím vstát, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nemohla pohnout rukama a nohama. No a to se mi rozsvítilo. Chci, aby syn v tomhle žil? Aby měl tenhle příklad? Já už naštěstí měla v té době velkou podporu v přátelích a v rodině (už to prosakovalo), což teda bohužel každá žena nemá, takže jsem zavolala tátovi a v jednom telefonu to dokázala vše vyklopit. On už něco tušil, tak řekl, ať si okamžitě sbalím jen to nejnutnější, jedu k němu a zůstanu tam.

Pak začalo peklo. Začal vyhrožovat, jak mě připraví o syna. Taková ta klasika. Ale jak tam byl ten táta, kterého on se trochu bál, tak jsem to ustála, ale nevím, jestli bych to zvládla, kdyby tam nebyl ten táta. Doporučuju ženám, když nemáte rodinu (já vím, je to těžké), tak kamarádku, kamaráda, tebe (smích). Když máte někoho za sebou, tak je ten odchod jednodušší. Teď máme za sebou 2 roky. Musela jsem chodit do poradny, musela jsem si najít psychologa, potom i synovi, protože je to složité a ještě bude, protože syn nezvládá školku a u soudu se ne všechno vyhrálo. On se s ním stýká a samozřejmě i když se o něj vůbec nestaral, tak najednou je přece jeho a začal uplatňovat všechny nároky, které může. A protože působí dobře na soudy, na OSPOD a má peníze, tak to bylo hodně těžký. Stále se v tom všem učím nějak plavat, ale už se to dá. Hlavně je důležitá podpora blízkého okolí. Takže na tom ještě pracuji…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *