Johana S.

No, jak začít…

S Michalem jsem se seznámila na vysoké. Já jsem byla docela dlouho taková jakoby zastydlá. Důvodem asi bylo to, že jsem vyrůstala v rodině s nevlastním otcem, který mi dával najevo trochu víc svoji náklonnost. Úplně mě nezneužil, spíš dělal jen slovní narážky, sem tam nějaké pohlazení. Necítila jsem se v tom dobře, takže jsem začala mít k chlapům celkově odstup. Necítila jsem se v jejich přítomnosti dobře, a proto mi trvalo se s někým seznámit. Všeobecně jsem lidem moc nevěřila a Michal byl vlastně první chlap, který mě neodpuzoval. U všech chlapů před ním jsem vždycky cítila takové to jako že fakt ne, ale on byl tím, že mě neodpuzoval, vlastně výjimečný. Řekla jsem si: „Jo, to je ono! To je ta pravá láska, když všechno překonáš a cítíš se v přítomnosti toho druhého člověka dobře.“ A hrozně mi imponovalo, jak byl chytrý. On má teda jen bakaláře a studoval ho sedm let (smích), což trochu vypovídá o ne úplně systematické práci nebo prokrastinaci, odkládání problémů. Možná jsem to měla nějak rozklíčovat. Přestože nebyl vysokoškolsky vzdělaný, dokázal se bavit opravdu o všem, dokázal všechno vysvětlit. Od fungování jaderné elektrárny po raketový motor. Zaujalo mě, že se dokázal bavit vlastně o jiných věcech než všichni ostatní. Všichni, kteří mě zkoušeli balit, dělali různé kličky, ale on vlastně vypadal, že nic nechce. Jen prostě vykládal a vykládal, nebyl typ posluchače. Když jsme se seznámili, tak byl ve vztahu, ve kterém nebyl spokojený. A když si nakonec vybral mě, tak už na začátku mi dal najevo, že když teda skončil vztah, který trval 4 roky, tak pokud se s ním rozejdu, bude to vlastně špatně, protože tak hodnou holku jako byla Katka, už nikdy nenajde. Vlastně už dopředu mě tak trochu vmanipuloval do toho, že já bych se s ním prostě rozcházet neměla.

První násilné útoky začaly poměrně brzo. Asi půl roku poté, co jsme spolu byli oficiálně. Musím říct, že v tom vždycky hrál roli alkohol. Myslela jsem si, že je to ten alkohol, ten démon, který ho vlastně úplně změní. Samozřejmě postupem času člověk zjistí, že díky alkoholu vyjde na povrch to, co je skryté a co člověk jen potlačuje – u něj to, že byl prostě agresivní. První útok proběhl tak, že mě jen držel, když jsem chtěla odejít. Začala jsem hyperventilovat a možná jsem měla i lehký hysterický záchvat. Nechtělo se mi věřit, že člověk, ve kterého jsem vložila důvěru a kterého jsem si vybrala, že by se takhle mohl chovat. Takže jsem si to v sobě přetransformovala, že je to ten alkohol a že jinak takovej není. Ty útoky nebyly na denní bázi, nějaký větší exces byl třeba jednou za půl roku. Největší problém nastal, když jsem se věnovala někomu jinému. Jako že jsem se třeba bavila s někým jiným. Nemusela jsem flirtovat, stačilo, že jsem tu pozornost věnovala někomu jinému. Takže když jsem se seznámila s nějakým jeho kamarádem a zajímala se o to, co dělá, když to byl třeba hasič (k takovým lidem se jen tak nedostaneš), tak jsem se s ním hodně bavila o té práci. To Michal těžko snášel, a tak začal víc pít a už mi nebylo moc příjemně, tak jsem se rozhodla, že odejdu. On ještě platil a já odcházela z toho baru a vůbec jsem se s ním nechtěla bavit, protože se choval hrozně hloupě. Chvilku mě neviděl v tom prostoru, kde jsme byli, takže hned, když přišel, tak mě rovnou zfackoval. No a pak řekl, že když překročil tuhle čáru, tak už je vlastně úplně jedno, co udělá. Popadl ho nějaký amok, takže mě povalil do křoví a začal mě škrtit, že mě jako musí zabít. Nějak jsem se z toho sevření vykroutila. Bylo to v parku, kde se povalovaly nějaký lahve a ta psychická bolest byla tak obrovská, že jsem si potřebovala fyzicky ublížit, takže jsem si pořezala ruku, abych to přehlušila a dokázala se s tím nějak vyrovnat.

No a najednou byl člověk zase teď a tady. Člověk si uvědomí, jakou blbost udělal, protože se musela volat záchranka a odvezla mě do nemocnice, kde mi tu ránu museli zašívat. Tam jsem si vyslechla, že mi to nebudou ani umrtvovat, protože jsem si to udělala sama a takové různé věci, když ani neznali to pozadí. Michal se samozřejmě choval tak, že to zvládneme, že to zakamuflujeme, že to bylo jen nějaký zranění, že jsem upadla. Pomohl mi zfalšovat lékařskou zprávu, aby jako nevyšlo najevo, že jsem si to udělala sama. Byl to vlastně takový komplic a hodil se do role, že mi vlastně pomáhá. Že to celé vzniklo kvůli němu, už nebylo tak důležitý. Snažil se to přetransformovat jako svoji výhodu, protože já bych to určitě sama nezvládla. Že si musíme vymyslet nějakou historku, kterou si spolu musíme nacvičit, aby každý neřekl něco jiného, protože přece nikdo nechce slyšet o tom, že bych si nějak ubližovala. Takže vždycky se ten konflikt otočil nakonec proti mně. Michal jako zdatný manipulátor tohle uměl, vždycky mi dokázal říct, čím jsem ho naštvala, a proto udělal to, co udělal, že je to důsledek, že mi musí ublížit, protože jinak mě nevychová (ale on přece nemá tendenci mě nějak vychovat). Takže tak to nějak fungovalo a po několika letech jsme se hádali kvůli maličkostem. Když mě požádal o ruku, tak jsem si uvědomila, že si ho neberu proto, že ho mám ráda, ale protože mám strach. Strach z toho, co by udělal, kdybych se s ním rozešla, protože samozřejmě na toto téma několikrát padla řeč. On říkal, jak zná spoustu příběhů z mé rodiny a jak to všechno otočí proti mně. A jak jsme měli i spoustu, řekněme, intimního materiálu, tak říkal, že ho bude někam distribuovat, a to, že mi zničí kariéru a očerní mě v práci, že zařídí, abych prostě skončila a tak. No takže jsem si ho brala vlastně jen proto, že jsem měla strach, co by provedl. I když to vlastně nebylo dobrý rozhodnutí a měla jsem ho nějakým způsobem řešit dřív. Ale když už v tom člověk žije několik let, tak nemá sílu se od toho dna nějak odrazit. Ale samozřejmě kromě toho fyzického teroru je i psychický, kdy si člověk vyslechne, jak je neschopnej a jak by si nikdy nikoho nenašel, protože kdo by chtěl takovou ženskou, jako jsem já. Bylo toho opravdu moc a člověk pak začne věřit tomu, že by si nedokázal najít nějakého jiného partnera.

Po svatbě jsem potkala svého současného manžela. Je trochu humorné a paradoxní, že to bylo krátce po svatbě s Michalem. Jak jsem řekla vlastně na začátku, Michal byl můj první přítel a zároveň moje první sexuální zkušenost. S nikým jsem neprobírala, co se mezi námi děje, protože jsem se hrozně styděla za to, že ten výběr partnera byl takový a vedlo to k takovým věcem. Člověk to nechce ventilovat a říká si, že v každém vztahu je něco a že to v těch dalších vztazích bude podobné, protože jsem žádnou jinou zkušenost neměla, a tak jsem si myslela, že všichni jsou takoví prevíti. No ale pak jsem se bavila se svým současným manželem, že všichni takoví prevíti nejsou. Ještě taková zvláštnost je, že můj bývalý manžel byl úchylný. Měl úchylku, která se jmenuje kandaulismus a je to vlastně tendence nabízet svoji partnerku někomu dalšímu. Takže pokud jsem měla potřebu si zašpásovat, tak mě samozřejmě manžel podporoval, ale bylo to něco za něco. Měla jsem chvilku pocit volnosti, ale o to horší bylo to fyzické násilí, nebo věci, které po mně chtěl, aby ukojil svoje vlastní touhy. Zjistila jsem, že ty paralelní vztahy, které jsem vyhledávala, jsem vyhledávala proto, aby mi každý z těch mužů nějak pomohl. Měla jsem tedy tři vztahy, u kterých jsem zjistila, že ti muži mi nepomůžou, takže jsem je postupně opustila a zjistila jsem, že si vlastně musím pomoci sama, Nikdo to za mě nevyřeší, nikdo zkrátka Michalovi v uvozovkách přes hubu nedá, nikdo mi nezařídí byt, neodstěhuje mě a že to fakt musím udělat sama.

Ten poslední impuls byl v roce 2016, kdy mě bývalý manžel mlátil pěstí do obličeje. Měla jsem z toho naraženou lícní kost a naražená žebra, jak se mnou házel o dveře. A do toho samozřejmě porozbíjel spoustu nábytku, televizi a začal mlátit psa, protože věděl, že mi to ublíží. No a já už jsem věděla, že přešel tuhle pomyslnou hranici, protože pro ženu je obličej, vizáž důležitá, i přestože nemám práci, kdy by ta vizáž byla nutná. Došlo mi, že každé další napadení může být mnohem horší. Zlomená ruka, žebra. A že pokud přešel tuhle hranici, tak už není moc kam dál. To mi otevřelo oči. Takže jsem začala systematicky pracovat na tom, abych se z našeho společného bytu odstěhovala. Našla jsem si podnájem, abych ho začala připravovat na to, že odejdu. Protože mi ale řekl, že pokud od něj odejdu, tak mě zabije, tak jsem začala vytvářet spíše takovou zástěnu, že si od něj potřebuji jen odpočinout, abych načerpala sílu do další fáze našeho vztahu. Michal totiž chtěl děti a já děti nechtěla. Tedy ne s ním. Tak jsem začala tohle říkat a on tomu nějak uvěřil. Trochu si myslím, že sám sebe balamutil, protože mu možná muselo být jasné, že to tak dopadne. Samozřejmě jsem hrozně vděčná, že téhle lži uvěřil a že jsem mohla relativně v klidu odejít. Samozřejmě byly scény. Bylo to nepříjemné, brečel, vydíral. Ale já už jsem byla fakt pevně rozhodnutá, že ne. Navíc jsem ho povzbudila v tom, aby jel na dovolenou sám a řekla jsem mu, že až se vrátí, že už tady nebudu a vlastně jsem to všechno udělala během toho jeho výletu. Takže to bylo takové snazší, když u toho nebyl a šlo to nějak udělat. Byla jsem definitivně rozhodnutá se nevrátit, protože kdybych se vrátila, tak už by nešlo nijak uniknout. Věděl by totiž, že se vrátím a že si na mě bude moct víc dovolit a takový věci.

Toto probíhalo za obrovské podpory psychoterapeutů a antidepresiv, protože si myslím, že bez toho by to prostě nešlo. Po několika měsících jsem mu řekla, že se s ním chci rozvést. On na to konto zkolaboval. Začal předstírat, jak je úplně jinej, jak se změnil.

Teď vím, že se člověk nemůže změnit. A když už se změní, tak jedině k horšímu. No, takže jsem se z toho nějak vymotala a dala se dohromady s tím člověkem, kterého jsem potkala 2 měsíce po mé svatbě, a který mi, když jsme byli spolu, úplně nepomáhal, protože nevěřil tomu, že Michala někdy opustím. Ale když zjistil, že to myslím vážně, tak potom už byl jako se mnou. Jsem ráda, že jsem přetnula i tendenci hledat si podobné typy mužů, kteří jsou nevyrovnaní, choleričtí, holdují alkoholu a zároveň nedokážou pracovat. Michal neuznával autority. Propustili ho z práce, pak jsem ho musela i nějakou dobu živit. Peníze, které jsme dostali na svatbu, rozfofroval. Měl hodně kamarádek, které s ním řešily vztahové problémy, a zdálo se, že je dobrým posluchačem, ale realita byla jiná. Takže když pak vše vyšlo najevo, tak to hodně lidí překvapilo. Vlastně postupně mu vadilo úplně všechno. Kafe s kamarádkami nebo kolegy z práce. Když jsem někam šla bez něj, tak furt vypisoval, jak je osamělý a padá na něj deprese a podobně.

No a nějaké moudro na závěr? Asi pozor na to, komu dáváte svoje intimní materiály, protože se to proti vám může velmi snadno obrátit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *