R

U mě to není o zneužívání, ale o šikaně ze strany otce, která vedla k tomu, že jsem se sebrala a během jednoho dne se přestěhovala na druhou stranu republiky.

Všechno bylo v pohodě až do mojí puberty. Pak jsem začala mít takovej ten společenskej život, který má člověk v 15. Našla jsem si přítele třeba, pořád organizovala nějaké akce. A otec, proč bych to jako měla dělat. Dokonce mi rozbil dva vztahy. Začal vyhrožovat mým klukům, že jim třeba zničí auto, pokud se objeví kolem našeho baráku. Takže jsem začala vztahy skrývat a člověk začne být uzavřenej sám do sebe. Lidi mě znají jako otevřenou a najednou se mi nechtělo nikomu nic říkat. V podstatě čtyři roky řešíš furt nějaké problémy, do kterých nechceš nikoho zatahovat. S jedním bývalým byl třeba problém, že jsme se chtěli rozloučit, protože se jelo na dovolenou a já se zpozdila. Měla jsem od otce čtyři nepřijaté hovory a mně se ten telefon ani nechtělo zvedat, protože jsem si řekla, že si to radši vyslechnu doma. Nechtělo se mi poslouchat sprosté nadávky do telefonu. Nechci říct, že mě zbil, ale pár modřin jsem měla. A když pak jedeš domů za příbuznýma na dovolenou a oni se zeptají, co to máš za modřiny, tak řekneš, že jsi prostě debil, co se neumí trefit mezi nábytek nebo tak, protože oni by ti prostě nevěřili. Že on, který je, jak o sobě říká, boží člověk, by dokázal někomu takhle ublížit.

Tak jsem si řekla, že to vydržím a nějak to vyřeším, protože je hrozně těžké bojovat s člověkem, který je tvůj otec a navíc má takovou autoritu u lidí. Jako s kamarádama o tom mluvit můžeš, ti jsou nezainteresovaní, ale ne s rodinou, která tě vlastně nebere. Mamka to asi brala jako součást výchovy, ale taky z ní jednou vypadlo, že kdyby věděla, že se k nám otec bude takto chovat, tak by s ním nebyla.

Jednou se mi těsně před maturitou pokazil počítač a přítel mi půjčil jinej, abych se mohla učit, vypracovat prezentace atd. Otec to viděl a asi ze strachu, že se dokážu o sebe postarat sama, ho někam schoval. On nám třeba zakazoval i brigády a podobně, protože to byl příjem, který on nemohl kontrolovat. Chtěl mít zkrátka nad vším kontrolu. No a jednou si pozval naše sousedy, staršího a mladšího kněze, protože jsme bydleli na faře. Nachystal pohoštění a začal jim vykládat, jaká jsem děvka a že se tahám s klukama. No, co bych dělala doma, když mi tam není dobře… Ti dva vůbec netušili, jak mají reagovat (a jestli vůbec). On se v nich snažil vzbudit pocit, že by mě měli odsoudit. Tomu mladšímu jsem šla druhý den vysvětlit, jak se situace reálně má.

Poslední kapka byla, když jsem přišla jednou večer z akce a on už tam na mě čekal. Strašná hádka, máma samozřejmě vstala a došlo to tak daleko, že uhodil nejenom mě, ale i mámu.

A to jsem si řekla, že stačilo. Člověk, kterej je schopnej uhodit (vlastní!!!) ženskou, nemá co dělat mezi lidma. A to je to člověk, který má lidem vštěpovat nějaké morální zásady, když je kněz. On byl ze školy ze semináře naučenej, že on jedinej má pravdu a on předává tu moudrost. A jakejkoliv jinej názor neexistoval. Ale jakože v rodině fakt nula.

Dokonce měl takovej malej deníček, kam si zapisoval informace, co jsem mu řekla. Samozřejmě to při hádkách vytahoval naprosto bez kontextu. Než jsem se odstěhovala, tak otec odpojoval internet, schovával mi telefon, přepisoval si zprávy, co jsem si posílala a dělal si z toho mapu, kdo je kdo a tak dále. Byla jsem podle něj už tak špatná, že by to chtělo exorcismus. To jsem se mu fakt zasmála, chápeš? Exorcismus!

Než jsem se odstěhovala, tak jsem vlastně asi půl roku neměla svoje doklady u sebe, občanku, řidičák… A všechny ostatní doklady mi schoval během mého odjezdu. Když pak pro mě přítel to ráno přijel, tak hádka a byla tam i fyzická potyčka. To už jsem zavolala policii. Nejen kvůli potyčce, ale i kvůli těm osobním dokladům. Policajti mu půl hodiny vysvětlovali, že mi opravdu nemůže zadržovat doklady, že je to státní majetek. Nakonec to vzdal, když viděl, že už nemá šanci a je v menšině. Pak ještě o mně asi půl roku roznášel pomluvy anebo psal maily, že mě určitě prodají na orgány, a za půl dne zase, ať se vrátím. Situace se doma trochu uklidnila, protože pochopil, že já jsem samostatná a že klidně odstěhuju i další sourozence, když na to přijde.

Řešit takhle rodinnou situaci chce hodně odvahy, ale šance, že se situace doma vyřeší, když odejdu, byla 50/50, což jsem brala jako docela dobrou motivaci.

Můj otec je prostě ten, který potřebuje mít nad vším kontrolu a plně ovládá tu rodinu. To je samozřejmě špatně, protože člověk je samostatný a má právo na svobodu. Už to pochopil, ale chtělo to takhle razantní krok. A čtyři roky práce a telefonátů. Spíš jsem se bála, aby to nějak neschytala mamka. Ale asi už dobrý. Už si umíme pokecat docela i normálně.