Zdeňka

Všechno to začalo před sedmi lety. On byl můj kamarád a často jsme spolu trávili čas. Byla jsem zamilovaná až po uši, byl to úplný ideál mužského, o kterém my ženy často sníme. A tak slovo dalo slovo a dali jsme se dohromady. Asi po dvou letech vztahu jsem otěhotněla. O těhotenství věděl a pak to vše začalo. Do té doby bylo vše v naprostém pořádku. Musela jsem při rizikovém těhotenství pracovat, neboť mi řekl, ať si nemyslím, že mě bude živit. Jak měsíce ubíhaly a těhotenství postupovalo, tak se začala stupňovat i situace s ním. Jelikož jsem měla v práci DPP, nedosahovala jsem finančního ohodnocení, jaké on si představoval. Neměla jsem výplatu 40 000 jako on, měla jsem sotva jednu čtvrtinu.

Termín porodu byl stanoven na poslední den v červenci. Asi v lednu to s ním začalo být k nevydrženi. Začal mi vyčítat, že houby dělám a že nenosím domů odpovídající obnos. Nedokázal pochopit, že mám jen DPP a můj výdělek je prostě omezený. Ze zdravotních důvodů jsem byla nucena práci opustit. Jenže doma jsem zůstat nemohla, a tak jsem si našla novou práci ve formě podomního prodeje. Bylo mi jedno, co dělám, hlavně, když domů přinesu peníze a zbavím se věčného křiku a urážek. Byla jsem od rána do večera pryč v různých koutech republiky. Před první výplatou jsem byla hrozně natěšená, protože jsem věděla, že moje výplata bude činit rozhodně více než v předchozím zaměstnání, a to i za cenu toho, že jsem domů chodila mrtvá. Bylo to snad horší než předchozí práce, kde jsem dělala třísměnný provoz. Při mé smůle se mnou firma vydrbala a místo vydělaných 24 000 jsem dostala směšných 1700. Věděla jsem, co přijde, ale i tak jsem šla domů s tím, že ten křik přežiji a že si to snad nechá vysvětlit, že mi firma prostě nezaplatila. Bohužel marně. A po celovečerním řvaní přišla i první rána. Byla jsem tehdy již v pátém měsíci. Nadávky a rány nekončily, házel se mnou po zemi a kopal do mě. Když konečně přestal, zůstala jsem jako nehybná mrtvola stočená do klubíčka, kterým jsem si chránila břicho před ranami. Plakala jsem, nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Ten večer odešel z domu a do rána nepřišel. Celou noc jsem proplakala. Do práce jsem chodila i nadále, byla jsem vázaná prapodivnou smlouvou, takže jsem musela. Když jsem druhý den přišla z práce, byl už doma. Koupil mi kytku a omlouval se, že vůbec netuší, co se to s ním v tu chvíli stalo a já husa zamilovaná mu uvěřila.

Jeho agrese pokračovala i nadále. Neměla jsem rodinu, ke které jsem se mohla obrátit, ani jsem neměla kam jít. Vyrostla jsem v dětském domově, otec umřel a matka se o nás nikdy nezajímala. A tak jsem držela dál, protože někam jsem své dítě přinést musela, bylo pro mě nepředstavitelné, že bych o něj přišla. Bohužel při jeho nadále trvající agresi jsem porodila o dva měsíce dříve nedonošeného chlapečka. Byl krásný a statečný a já na něj byla hrdá. Doufala jsem a přála si, aby ho to změnilo a byli jsme jako rodina, kterou často potkávám venku a kterou já jsem nikdy neměla. Bohužel se tak nestalo. O syna moc zájem nejevil. Při pobytu v nemocnici jsem se rozhodla. Když mě propustili a malý zůstával na JIPce v inkubátoru, zašla jsem na sociální úřad a požádala o pomoc. Byl mi přidělen pokoj na ubytovně. Hurá. I když to nebyla žádná výhra, měla jsem alespoň kam své dítě po propuštění přivést. On za mnou několikrát přijel, zřejmě se mu to uleželo v hlavě. Nejdříve tvrdil, že dítě není jeho a že požaduje testy DNA, a jelikož já si byla jistá, tak jsem svolila. Testy samozřejmě vyšly pozitivně. Nebylo pochyb, že by nebyl jeho a tak po čtyřech měsících bydlení na ubytovně a jeho prosbách jsem se nakonec vrátila s tím, že jsem věřila, že se změnil. První půl rok byl super, jako táta fungoval naprosto parádně a já měla konečně pocit, že jsme ta rodina, kterou jsem si přála.

Opak byl ale pravdou. Agrese nadále pokračovala, hádky, nadávky, ponižování, fyzické napadání. Rozčílila ho každá kravina, každé smítko na podlaze. Začala jsem si říkat, že si za to můžu sama, že prostě dělám málo.  A tak to pokračovalo dál, někdy to byly horší dny, někdy lepší. O dva a půl roku později jsem zjistila, že jsem těhotná podruhé. Měl hroznou radost, protože jsem čekala holčičku, kterou si vždycky přál, ale nikdy nedokázal pochopit, že je toho na mě příliš a nemůžu mít každý den vymydleno jako na Vánoce, potýkala jsem se s vážnými zdravotními problémy. Nechápal, že jsem taky jen člověk a že jsem prostě unavená. Celé těhotenství probíhalo v podstatě jako to první. Akorát tentokrát jsem nepracovala, neboť jsem byla ještě na rodičovské se synem.  Nebylo to asi tak intenzivní jako u syna, a i když jsem padala každý den doslova na hubu, tak jsem dělala, co jsem mu na očích viděla. V té době už jsem hodně četla na internetu, když byl v práci, a našla stránky, kde se řešilo domácí násilí. A najednou jako by vše, co jsem prožívala, sedělo přesně podle toho, co jsem četla. Už v té době před narozením dcery jsem věděla, že je to hodně špatný a že prostě musím něco udělat. Začala jsem si hádky nahrávat, modřiny a vše fotit. Nevěděl o tom. V podstatě na to nepřišel nikdy. A já měla velké eso v rukávu. Ani s narozením dcerky se nic nezměnilo a do toho všeho synovi diagnostikovali autismus s kombinovaným postižením. Všechno byla samozřejmě moje vina, protože jsem byla neschopná donosit a porodit zdravé dítě. Řekl, že ten magor nikdy nebude jeho synem. Takhle se o maličkém vyjadřoval. Byla jsem hrozně zlomená, nevěřila jsem tomu, co se děje. Nakonec jsem se ze dne na den odpoutala a s pomocí úřadu a města odešla.

Byl mi přidělen městský sociální byt. Konečně klid, konečně všechno. Podala jsem trestní oznámení a přiložila veškeré důkazy, které jsem měla. Po pár týdnech přišel odprosit a já bohužel slepé uvěřila a vrátila se k němu. Jestli jsem si káča myslela, že se změnil, tak jsem se spletla. Vše vygradovalo, když mě zbil tak, že už to nebylo jen o modřinách. Sebrala jsem děti a v podstatě utekla. Pomoc mi nabídla maminka mojí spolužačky, která mi pronajala byl 2+1. Ráda bych také zmínila, že se mi pomoci dostalo i od nejmenovaného člověka, které jsem si nevážila a myslela jsem, že dělám správně. Nakonec však vše dobře dopadlo. Podala jsem návrh na svěření dětí do mé výhradní péče a na výměru alimentů. Děti vídat nechce (stejně o ně nikdy neměl zájem), což je pro mě dobře, protože si neumím představit, že bych ten jeho obličej ještě musela někdy vídat. Jsem teď ve fázi uzdravování se a navštěvují terapie, které mi pomáhají na vše zapomenout, moje noční můry se objevují čím dál tím míň. Stále nedokážu usnout bez zamčených vchodových dveří, ale je nám teď skvěle. K příběhu bych dodala, že na naše děti nikdy nesáhnul a pro mě jsou hrdinové, protože všechno perfektně zvládly. Pokud to teď čte zrovna žena, která si tím prochází, tak se neboj, pokud budeš chtít, vše dokážeš. Hlavně nedělej chyby jako já. Měla jsem neustále v hlavě to, že děti mají vyrůstat v kompletní rodině.  Držela jsem šest let. Šest let jsem se nechala mlátit, urážet, ponižovat, napadat.

Na mužské jsem nezanevřela, jen si budu hodně hlídat, koho si k sobě a dětem pustím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *